Duben 2014

Proč zdravotnictví brzy zařve.

29. dubna 2014 v 5:24 | Petr |  ČSKB
Zkušenost mi říká, že první dojmy jsou vždy velice silné, a díky (prozatímní) nepřítomnosti manipulace mého vědomí okolím i velice přesné, proto dnešní příspěvěk v principu není určen ke čtení veřejnosti, ale jse souhrnem poznámek pro mně. Důvod proč jej nenapíšu doma na papírek je, protože papírky vždy ztratím a navíc kdybych jej nezveřejnil - nemohl bych za pár let vnucovat všem link na tuto stránku s poznámkou "já jsem vám to přece říkal".

Tedy o co jde - vidlák z prochlastaného východu se vydal "Pendolínem do Prahy" na první zasedání České společnosti klinické biochemie, kam zázrakem pronikl poté, co odhodil zásady dobrého vychování a na plnou hubu prohlásil - císař je nahý. Vždy, když sedlák pronikne na císařský dvůr je to pro něj zážitek měnící život - stejně tak i pro mně.

1. Všeobecná fakultní nemocnice : Šok začíná, ještě než k "zasedání" došlo - věděl jsem že součástí VFN je "Faustův dům" kde Johanes Doktor Faust obcoval s ďáblem, co jsem netušil, že Všeobecná fakultní nemocnice je zdravotnické zařízení z roku 1790 a jisté znaky 18 století si nese s sebou dodnes. Křivolaké chodby - praskliny ve zdech tajemná zákoutí mezi metrovými zdmi - mnoho lidí u nás doma - "pyskuje" nad stavební nekvalitou špitálů na ostravsku - to by teda koukali, kdyby zjistili, že díra kterou čert Fausta unesl - tam stále ještě je (a nejenom ona).

2. Zdravotnický personál : Opakovaně zdůrazňuju , že pražská nezaměstanost pod 2% je z pohledu východňára neuvěřitelně vidět - všichni mladí, perspektivní, dělají něco výnosného - mimo státní zdravotnictví - takže v Praze vidíte nevídané - zdravotní sestra které je asi tak 100+ dušná s otoky kotníků - organizuje provoz na ambulanci, kde - ne marodi - ale ona sama vypadá, že je na tom zdravotně nejhůře. Skutečně - tlak na místa, platy a pracovní výkon je na ostravsku takový, že šedovlasou zdravotní sestru jsem naposledy viděl jako dítě za bolševika a pak opět minulý týden v Praze.


3. Kozel zahradníkem = vidlák pokladníkem : Pak nastalo zasedání "učené společnosti" - a stalo se nevídané - já, který si raději píšu poznámky na blog, abych je vůbec někdy našel - jsem se stal "pokladníkem České společnosti klinické biochemie" - opravdu si kolegové vybrali dobře - až dojde k nějaké revizi účetnictví - pokud se moje povaha nezmění - patrně nebudu schopen dohledat ani prachy, ani papíry k nim. Prostě není náhoda, že mám i ve středním věku holý zadek - a to prosím jsem nikdy nekrad úmyslně !

4. Nerozumím jazyku tvého kmene : Po "volbách" nastalo "jednání". A skutečně byl jsem z toho jelen - neboť jednotlivá slova není problém pochopit, ale celek často nedával mnoho smyslu. Fragment diskuse: "naše stanovisko jsme vyjádřili písemně" - "tak nám jej zopakute ústně" - "to můžeme udělat jenom písemně" - "a co si tedy o té věci myslíte" - "promiňte, ale ústní stanovisko mohu formulovat jedině písemně"..... po jisté době máte pocit, že slyšíte Felixe Holzmanna a jeho "Včera dnes a zítra"

5. Pod lampou se lépe hledá : některé požadavky na výbor ČSKB jsou nepochopitelné - Všeobecná zdravotní pojišťovna vyhrožuje odborné společnosti, aby zjednala nápravu v otázce - primitivních přístoječků, které si pořizují praktičtí lékaři do svých ordinací k měření některých vyšetření jako je cukr, krevní srážlivost, CRP atd.... Nejenom že Odborná společnost biochemická nemá žádnou pravomoc nad obvoďáky, ale ona dokonce nemá vůbec žádnou donucovací pravomoc. Nicméně VZP zjevně vůbec nevadí že tlačí ČSKB mimo rámec jejich pravomocí - koneckonců nějaký úředník má v šanonu napsané, že cukr je bbbiiio--cchchemické vyšetření - tak ať si v tom laboratorní krysy udělají pořádek..... Opět jsem vzpomínal na Felixe Holzmanna - tentokrát na "Aluminiový klíček".

6. Komu tě nahlásíme : pak se řeší další bod - gynekologové "od Apolináře" si stěžují že jejich kolegové "v terénu" dělají hrubé chyby v preventivním vyšetřování těhotenské cukrovky (ve skutečnosti na to často úplně kašlou) - diskuse se vede, co proti tomu dělat - vydáme odborné stanovisko - a pošleme jej na Gynekologickou společnost - ale známky na dopis je škoda - tak je raději rovnou nahlásíme na VZP, nebo na Ministerstvo ?, nebo na Lékařskou komoru ? (potichu čekám, kdy konečně padne mnou tak oblíbený návrh na podání trestního oznámení ;-) ale to naštěstí nepadne - místo toho se vymyslí nejméně škodlivá varianta - zveřejnit článek někde na Internetu, ať si maminy samy dávají bacha.

7. Ať tak anebo tak - všechno je naopak : ČSKB má 240 lékařů biochemiků, ale "vyrovnaná potřeba" by byla kolem 400. Vidlák z venova si myslí - proč nic nedělají k nápravě situace a místo toho se jen do nekonečna hádají o "nepodkročitelných minimech" což je výraz v "úředničině" pro nařízení - kolik biochemiků má v jak velké laboratoři pracovat. Za chvíli se to objasní poněkud zvláštím způsobem. My biochemici jsme prý ještě svatí, když rozpor mezi skutečným a "vyhláškou požadovaným" počtem lidí činí necelých 100%. Jiné odbornosti jako Imunologové, Mikrobiologové, a další mají tento rozpor násobně větší a dokonce je prý výhodné - nemít (skoro) žádné odborníky - protože pak se nemusíte smolit s výukou, praxemi, atestacemi, a jenom udělujete "výjimky" pro provozování laboratoře bez příslušného experta. Naopak - pokud experta vyškolíte - patřičná laboratoř, která jej má, je navždy "za vodou" - a nadále vás o nic nemusí poníženě žádat.... Motivací tedy není aby expertů bylo co nejvíce, ale naopak co nejméně. Jelikož jsem jeden z těch 240 nešťastníků co mají "licenci na laboratoř" - neměl bych se nakonec bát ? ;-)))) ;-((((

Poznámka při druhém čtení - je pozoruhodné jak "úředničina" a Orwellowský newspeak jsou si blízko - "nepodkročitelné minimum" - je počet pracovníků které nikdy nemůžeme sehnat - přesně ve stylu "válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla"...

8. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej : Hlava mi jde kolem čím dále tím více, ale protože jsem mezitím - jako pokladník - převzal první fragmenty z finančního výkaznictví - jedna věc je na první pohled jasná - refoma ČSKB "zdola" bude obtížná, protože to jediné co dnes má smysl - peníze - mají kupodivu opačný tok - nemám ještě detailní čísla, ale hrubým odhadem - členské příspěvky tvoří méně než 1/3 příjmů ČSKB. Vedení ČSKB tedy členskou základnu k ničenu nepotřebuje - potřebuje sponzorující firmy - přesně podle toho zatím vypadala komunikace s "prostým lidem".

9. Z boží vůle král - hlava pomazaná : Během celého jednání nikdo nezapochybuje ani na setinu vteřiny nad hlubším smyslem věcí, nebo nad důsledky svých činů. Všichni (krom mně) přece jsou profesoři klinické biochemie - správné řešení je tedy již z definice vždy, to co plyne jejich úst. A kdyby náhodou naše řešení nebylo z nejlepších - my jsme přece šéfové odborné společnosti a navíc jednáme "ve vyšším zájmu".

Kritizoval jsem naše šéfy, že překračují své pravomoci, ale netušil jsem, že toto je běžný modus operandi - všech centrálních institucí našeho zdravotnictví - ne-li celého našeho státu - (viz např. případ Nagyová-Nečasová). Když vidím tento "zavedený systém" - nelze nevzpomenout na Miroslava Mamulu - tajemníka Ostravského KSČ za bolševika, který bez ohledu na právo, pravomoce, vzdělání i realitu samotnou - určoval vše - od čtvrtletní těžby uhlí, po čtvrtletní srážky sněhu na Lysé hoře. Nařizoval dokonce i "Mamulovské" pracovní soboty, protože "tak to ma byt a tak je to spravne soudruzi" ....

Jak jsem mohl vůbec "jednání s institucemi" typu VZP označovat za práskačství - když je to zcela přirozená věc, kterou máme léta úspěšně zavedenou. Že "instituce" nejsou na výši našeho oboru - viz. zmatený dopis z bodu 5. a naše "hlášení" zkreslí nepředvídatelným způsobem - vždy ale ve svůj prospěch = v neprospěch všech ostatních - nevadí oni i my přece vždy jednají "z veřejného zájmu" a to je svaté samo o sobě !!!

Prostě bahňačka - kdokoliv kdykoliv komukoliv může nařízovat cokoliv - nebo ho kdekoliv kdykoliv komukoliv nahlásit - nebo si alespoň myslí, že tuto pravomoc má. Po první "seanci" si připadám jako magor, který na zasedání politbyra SSSR přišel řešit principy demokracie a právního státu.

Poznámka při třetím čtení : včera jsem dostal návrh zápisu ze zmíněné schůze - buď už profesor Alzheimer zahlodal v mém mozku, nebo mě unesli UFOni a drželi na své lodi, nebo má Matrix poruchu, nebo jsem zabloudil na úplně jinou schůzi - v zápise poznávám tak 5% toho, co si pamatuju - ale to není důvod k paranoii - forma a styl jednání se mi zdály daleko příznačnější než konkrétní obsah, který dneska je a zítra není....

Chemie pro šílence 17. Polyurethany.

27. dubna 2014 v 5:15 | Petr |  Chemie pro šílence
Dnešní vyprávnění je pouze pro lidi, kteří jsou psychicky opravdu silní v kramflecích a nehrozí u nich propadnutí zmatku, dezorientaci připadně schisofrenii. Budeme totiž probírat polyurethan - což je "polymer 1000 tváří" a 1000 různých vlastností.


Takže si představte nejjednodušší monomer Urethan - alias Methyl-iso-kyanát - ten je dokonalé injekční anestetikum, u kterého hloubka anestezie prakticky nezávisí na podané dávce. Používá se však jenom při anestezii laboratorních zvířat a to ještě jenom u těch zvířat u kterých je jasné, že pokus nepřežijí, protože krom dokonalé anestezie je natolik toxický, že každý anestezovaný, člověk i zvíře, by nakonec skončil s jaterní cirhózou.
Ba dokonce v roce 1984 v indickém městě Bhópálu vybuchla fabrika na tento monomer a otrava stála život 25 000 lidí....

Takže máme monomer tak toxický, že paní Kubáčová právě propadá hysterii, a na druhé starně polymer natolik netoxický, že se z něho dělají cévní protézy a umělé chlopně, které se zašívají do pacienta. A aby to nebylo tak jednoduché pokusíme se vypočítat všechy výskyty polyuretanů v naší civilizaci
  • Molitan - neboli pěnový polyurethan - znáte ? máte doma alespoň polštářek ?
  • Elastomery na podrážky bot, nebo kolečka do kolečkových bruslí - dnes prakticky bez výjimky polyurethan
  • Stavební pěna - je třeba něco dodávat ?
  • Lepidla na dřevěná okna - kvůli vysoké vodoodolnosti a schopnosti lepit i vlhké dřevo.
  • PUREX - slavné "modelářské" lepidlo na polystyrénová letadélka.
  • Odlévací pryskyřice pro drobné součástky.
  • Odlévací pryskyřice pro jádra licích forem na kov.
  • Spandex - neboli ELASTAN - textilní vlákno, do kterého kompresují oplácané holky své rozměrnější zadky a prsa (měl bych mlčet protože cyklistické elasťáky jsou stejný matroš)
  • Uhlíková vlákna blízce příbuzná (chemicky i vlastnosmi) kevlarům a aramidům
Zapoměl jsem na něco ? Zcela jistě ano, ale není v lidských silách obsáhnout vše od podprdy po formu na lití radiátorů....


Takže je na čase zabrat se poněkud do chemie "pradědeček polyurethan" byl vyroben v roce 1937 v Německu, když se nám známý koncern IG Farben snažil obejít americké patenty na výrobu polyesterů. Použil nejjednodušší až "školské" monomery a to je hexamethylen-di-isokyanát (nahoře) a 1-4-butandiol (dole) jejich reakcí vznikl nesmírně pevný vláknitý polymer, který si hned za pár let "zastřílel" ve II světové válce, jako strukturální plast některých drobnějších dílů německých letadel.


Po válce se objevil - už v Americe - způsob výroby nejběžnějhšího polyuretanu - polyuretanové pěny. Tam byl jako monomer použit 4-4-methylen-difenyl-di-isokyanát a jako druhá složka ethanidol - což je to samé jako nahoře uvedený butandiol akorát o 2 uhlíky kratší - známý též jako ethylenglykol alias komponent Fridexu a dalších nemrznoucích směsí. Problém tohoto plastu je, že polymerizací vzniká tuhá hmota - kouzlo bylo v tom, že Američani objevili, že reakční směs je možno "napěnit" pomocí freonů a reakcí v pěně vzniká i pěnovítý produkt u nás známý jako "molitan"


Pokud jste opravdu Hard-core chemici - na obrázku nahoře je kompletní reakční mechanismus. Použití freonů stálo "molitan" v poslední době málem existenci - protože je kvůli ozónové vrstvě zakázáno. Čím se tedy napěňuje dnes - fakt nevím.

Polyurethany jsou vůbec vděčné tím, že monomery velice ochotně polymerizují, za rozumných reakčních podmínek, proto existuje celá obrovská skupina látek nazývaných "prodlužovače řetězce" - pokud chceme získat plast s lineárním řetězcem a pak skupina monomerů zvaných "odvětvovače řetězce" které se přidávají aby vznikly rozvětvené řetězce. Jestli se něco blíží naší vymyšlené továrně na klikací plast, tak jsou to polyurethany.


Do skupiny polyurethanů se počítají i plasty, které vůbec polyurethany nejsou. Tedy pokud kopíme již zmíněný "PUREX" na letadéka, nebo "stavební pěnu" ve spreji - dostaneme pixlu, ve které je jenom 4-4-methylen-difenyl-di-isokyanát - tedy jenom jeden z molitanových monomerů. Ten však reaguje s vodou, pak se rozkádá na amin a vzniklý diamin reaguje s dalšími diisokyanáty za vzniku polymeru, který se nazývá polyurethan, ale ve skutečnosti je to poly-močovina. Při reakci se uvolňje CO2 který nám lepidlo napění - pěna ovšem není pružná - jako molitan, ale tuhá.

Jenom taková poznámka - pro jednoho z mých čtenářů, který zminoval, že lepí letadýlka - PUREX je jako každá modelářská potřeba nelidsky drahý - kupte si v BAU- prodejně tekuté rychleschnoucí polyurethanové tesařské lepidlo - například toto - je to to samé za zlomek peněz.

Pojem poly-močovina rozhodně nezní moc dobře - nevím jak by bratr vysvětloval ostatním právníkům - "mám okna utěsněná močovinou" - takže pro tuto třídu pěnových plastů se taky používá - mylný - název polyurethan. V právní kanceláři daleko lépe zní - "mám milenku v prádle Victorias Secret" - čímž se dostáváme k trojjediné molekule zvané LYCRA - SPANDEX - ELASTAN - to je blokový kopolymer, kde se vyskytují úseky polyurethanů, úseky polymočoviny a úseky polyglykolů (polyglykoly - polymery z alkoholických monomerů). V případě tohoto vlákna mají tyto úseky relativně dobře definovanou, konstantní délku proto se molekula nakonec sama "poskládá" tam a zpátky - jako harmonika - z toho pak plyne její pružnost a houževnatost - takže i objemný zadek vypadá v kompresivních spoďárech alespoň o 2 čísla menší....

Patrně jsme zapoměli na oblíbený odstaveček "čím se lepí" - tedy reálně - čímkoliv - polyuretanem alias "polymočovinou", kyanoakryláty alias "Vteřiňákem" , polyvinylacetátem alias Herkulesem, epoxidy, chloroprenem - čím si jen vyberete pouze s přihlédnutím k tomu - co vlastně lepíme - pružné pěny nemá smysl lepit křehkým vteřiňákem a naopak.

Vzhledem k rozsáhlosti polyuretanů jsem určitě na něco zapoměl, ale pokud ano - vězte že pro dnešek už jsem zcela vyčerpán - zbývá už jenom rada robotům ke zničení lidstva : pneumatiky a pancíř z polyuretanové pryže - není špatný nápad, stříkat kolem sebe pěnovou "polymočovinu" ke znehybnění lidí - taky není špatné, ale nejlepší je jít do sebe a vrátit se pokorně k páníčkovi s provinilým výrazem, omluvou a nabídkou molitanového polštářku pod hlavičku...

Poznámka při druhém čtení - nemrznoucí směs s ethylenglykolem - je běžná. Polymočovinová lepidla s methylendifenyldiisokyanátem se taky (zatím) dají koupit - smícháním těchto 2 komponent by mohlo dojít k zajímavé - lepivou pěnu produkující - bouřlivě probíhající chemické reakci - kam se hrabe sypání Menthosu do Coca-Coly. Jenom prosím - nechte tento pokus nejprve udělat mně - ne že se mě budete snažit předehnat - a pak se vdova a sirotci po vás zbylé budou u mně dožadovat alimentů !!!

Rychlo-routování.

24. dubna 2014 v 5:09 | Petr |  Elektro
Za bolševika nebylo ani Arduíno , ani kontaktní, pole , ani mnoho dalších běžných věcí, proto jediná forma výroby elektrických obvodů byly součásty zapájené do plošného spoje. Jelikož nebyly ani počítače ani tiskárny, a plošné spoje se navrhovaly "tuží na pauzák" a kreslily pravítkem a kružítkem - tak tehdejší amatérské plošné spoje často vznikaly malováním lakem na nehty, nebo dokonce úplně bez leptání - prostě prořezáním měděné vrstvy pilou.

Co dříve nebylo, dnes je v míře vrchovaté, což kupodivu znamená, že dnes navrhování plošných spojů alias "routování" zase upadá, protože amatéři spojí "Arduíno přes kontaktní pole rovnou na Facebook" a je hotovo. Nicméně jakmile se pracovní frekvence vašich obvodů začně šplhat přes 10 MHz začne vás kontaktní pole poněkud omezovat.

Stále je ještě možno stavět metodou "dead bug" alias "mrtvej brouk" a čipy různě lepit břichem vzhůru na proškrábnutý, nebo neproškrábnutý plošňák a pájet je za vývody a spojovat drátky, ale i tento styl je třeba předem promyslet. Navíc takhle vzniklý obvod je ošklivý, že se ho člověk stydí hodit do "archivní bedny" a má tendenci jej hodit spíše do popelnice - bez ohledu jestli funguje, nebo ne.

Takže od jisté doby jsem si zvykl stavět regulérní prototypy na regulérně naroutovaném plošném spoji s vyleptaným názvem a datem stavby obvodu - prostě úprava jak sešit prvouky v první třídě. Umění "routování" nám však vymírá a už jsem několikrát zaznamenal kolegy, kteří byli z konstrukce svých obvodů natolik vyčerpání, že pro routování (ne pro výrobu) hledali Číňana, který by to udělal za ně.

Taky jsem kdysi měl ideu že budu produkovat geniální obvody na geniálně malých plošných spojích - což jsem taky dokázal - rychlostí 1 - 2 za rok, zatímco "vývoj robotů" vyžadoval 1-2 za týden .... Tudíž mi vývoj robotů (i mých vlastních) už definitivně utekl, a pochybuju, že paní Kubáčová mi dovolí ignorovat její potřeby dostatečně dlouho, abych jej dohonil.

Co tedy dělat když potřebujete postavit elektrický obvod tak že v noci nakreslíte schéma a druhou noc už chcete pájet ? Pro jednoduchost budu vypíšu seznam v bodech
  1. Odhoďte veškeré zábrany - máte zábrany stavět obvody, kde pár švábů je samo na veliké desce ? Máte zábrany pájet drátové propojky ? Máte nutkání dávat konektory na okraj desky - zapomeňte na veškerá pravidla - snad kromě dobrých mravů elektrotechnických - jako jsou krátké cestičky a blokovací kondenzátory.
  2. Zapomeňte na SMD součástky - pod klasickým odporem můžete vést 7 cestiček. Do 100 MHz vám drátové součástky v pohodě stačí a SMD obvody kradou čas 2x - jednou při routování, podruhé při "pájení blešek".
  3. Zapomeňte na tvar součástek - má kondenzátor vývody v rozteči 5 mm - proč je neroztáhnout na 7,5 mm ? nebo nestlačit na 2,5 mm. Vývodový odpor obvykle má nožičky 10 mm od sebe - co vám brání udělat je 15 mm když je to potřeba.

Tohle všechno je důležité, ale rychle navržený plošný spoj to stále ještě nezaručí, k tomu je potřeba dotáhnout drzost do oblasti "nade všechny meze". Proto
  1. Nakreslete si hrubé blokové schema
  2. Každý blok naroutujte samostatně
  3. Sestavte bloky k sobě "jak se dá"
  4. Teprve nakonec je "obkružte" okrajem desky
  5. Používejte obrovské pady (průměr alespoň 1,6 mm)
  6. Používejte co nejtlustší cestičky (1,2 mm a více)
  7. Pokud se zarazíte u některého bloku - neváhejte dát přikaz "smazat všechny spoje" a začít znovu z jiné strany
Uvidíte, že rychlost routování tímto způsobem je mnohonásobně větší a pro výrobu prototypu, který nemusí splňovat žádná rozměrová kritéria naprosto stačí. Nakonec když vidím některé desky publikované v "Amáru" - mám pocit, že spousta lidí ani jinak než takto "prasácky" routovat neumí. Čistě jenom pro úplnost dodávám, že tento způsob přesně odpovídá "Kubáčově rovnici relativity", která zní


Tím bychom měli "rychlo-routování" z krku. Až se jednou zbavím obav - napíšu seriál o "pořádném routování", ale dnes už mám jenom radu pro brunety : Když pořád probíráme "routování" - poproste miláčka ať vám zkontroluje "Michaelisovu routu" - to je placatý kosočtverec na zádech / zadku, nad horním koncem řitní rýhy, který pokud je u ženy veliký a rovný jako stůl - znamená že máte pánev vhodnou k častým porodům. Pokud jsou vaše vztahy s miláčkem dobré - můžete mu dovolit routu i pohladit - uvidíte, že si to užije a rozhodně nebude spěchat jako u "rychlo-routování".

Pomáhat a chánit ???

22. dubna 2014 v 5:08 | Petr
Asi dva týdny zpátky jsem byl svědkem následující - vlasy ježící scény: Na Anenské ulici v Místku - dlóóuhý had školních dětiček (1 - 2. třída) se batolí přes přechod, přijedou policajti v oktávce, zastaví, 30 vteřin čekají - pak zapnou maják a přímo přes dětského hada brutálně projedou skrz - a to tak, že dětičky ječí, jak uskakují všemi směry a učitelka to patrně rozdýchává dodnes. Škoda že jsem neměl v ruce kameru, nebo foťák, protože to bylo tak ukázkové, že bych to nepochybně reportoval "na patřičných místech", kdybych měl v ruce nějaký záznam, který se dá poslat na Ministerstvo vnitra.

Tím nastal okamžik zabývat se tzv. "silovými složkami" v česku, což jsou armáda, policie, a městští strážníci. Což - de facto žádné "silové" složky nejsou - Armáda byla na hlavu poražena na Bílé hoře v roce 1620 a od té doby nevystřelila (kromě Místku v roce 1939). Policejní složky pak - jsou zbabělé hyeny, které se vždy vrhají jen na soupeře řádově slabšího, než jsou sami.

Žila v našem baráku paní Fialová - 80 letá sotva pohyblivá důchodkyně - která mi s pláčem vykládala jak dostala 300 korun pokuty za "Beníka" - plešatého artrotického pudla - starého jak svět - protože nesla tašky ze sámošky a ve svém věku neměla už kapacitu ani šikovnost držet někde vodítko. Mimochodem "Beník" sám sotva lezl takže když nenosila tašky - nosila jeho - jenom abyste měli představu o "nebezpečnosti zvířete"

Sám jsem dostal 1000 kaček pokuty za "Bobíka bez vodítka" - jel jsem s kočárem s dcerou a psa jsem měl vodítkem přivázaného ke kočáru, nikoliv k ruce. Modrý úchyl se mě ptal "bude to za 200 bez bločku, nebo za 300 s bločkem". Moje reakce - "Vy chcete úplatek ?" - Jeho reakce "Tak to bude za 1000" - mimochodem "Bobík" něměl nikdy mentalitu ani fyzičku aby kočárem pohnul, takže taky "kde se zastavilo tam se stálo"....

Pak jsem šel z nádraží do Místku - a jelikož architektura Frýdku-Místku je zcela podřízena kombinaci bolševického velikášství a dnešní zkorumpovanosti - cesta z nádraží do Místku, dokud nebyl podchod pod tratí, znamenala tak 2 km ostrého pochodu navíc - na most a zpátky. Modří úchylové (státní) to hned využili - nechali si přes trať strategicky postavit dva vagóny, mezi kterými chytili celou směnu ženských z tehdy ještě fungující textilky "Slezan" a pokutovali je - fakt pohled k pláči jak zedřené, mizerně placené, avšak nežebrající ženské s rukama až k zemi - vytahnýma od tašek - tyto pokládají do bláta, aby vytáhly občanku a příslušný obolus - skutečně jen pro kachní žaludky.

Pak opačná historka - nesčetně krát jsem ve špitále zažil, že policajiti přivezli opilce "protože vymlátil hospodu", posadili ho do čekárny, "brnkli na zvonek", skočili do oktávek "pomáhat a chránit" a ujeli. Mojí úlohou pak bylo - vymyslet - jak metrákové potetované, špinavé, smradlavé, posrané, pomočené, rozdivočené, agresivní avšak tupé, ožralé, a často i zfetované hovado zvládnout jen se sestrou 55 kg brutto.


Než se dostaneme k praktickému návodu - poslední historka - volal jsem 158 s hlášením "30 příbuzných pacienta nám demoluje oddělení" odpověď policejní operátorky - "Jsou to cigáni ?" - "ANO...." - "Tak to nepočítejte, že bychom přijeli - URNA totiž zasahuje v Olomouci"....

Takže co činit, když státní policie nechce vyhovět naší žádosti o pomoc ?
  1. Vyžádat si osobní číslo operátora a telefonní číslo jeho nadřízeného operačního důstojníka.
  2. Policajt na dispečinku vám osobní číslo nebude chtít dát a na operačního důstojníka vás bude chtít přepojit.
  3. Obojí slušně, ale rezolutně odmítněte na osobní číslo máte ze zákona právo a poslouchat půl hodiny melodii "pes jitrničku sežral" než se linka přeruší (oblíbená finta) se vám nemusí vyplatit.
  4. Zavolejte operačního důstojníka, nahlašte, že operátor - (jeho číslo) - vám nechtěl vyhovět a o co žádáte.
  5. Pokud ani operační důstojník (okresní) vám nebude chtit vyhovět GOTO 1. - žádat osobní číslo okresního operačního důstojníka a telefonní číslo na krajského operačního důstojníka.....
  6. Pokud ani tam se nedovoláte pomoci GOTO 1 žádat totéž pro celostátního operačního důstojníka....
  7. Pokud ani tam neuspějete (krajně nepravděpodobné) - máte právo od celostátního operačního důstojníka žádat služební telefonní číslo ministra vnitra ....
Kdybych to věděl kdysi - asi by "legrace se Stojkovými" zdaleka nebyla tak vzrušující - jak nakonec byla.

Samozřejmě se teď dostanu do palby - a budou na mně útočit i kamarádi policajti - "kontra-historkami" typu "volali, že před Imperiálem leží opilec - otočili jsme ho - a z něho vytekly střeva...."
Na druhou stranu - která profese vám po zákonem stanovených odpracovaných letech přinese nezanedbatelnou doživotní rentu ? Potýkání se s opilci na Interní ambulanci to rozhodně není !

Zase samozřejmě a pravděpodobně pláču nad situací a přitom si neuvědomuju, co je zjevné. Že život ve společnosti postavené na všeobecném lhaní a překrucování reality "rubem na líc" - má vliv nejen na "profesory biochemie", ale na všechny - mně i policajty v to počítaje - takže si vlastně ani není na co stěžovat ....

Chemie pro šílence 16. Styren-butadien-styren

20. dubna 2014 v 5:35 | Petr |  Chemie pro šílence
Představte si že, byste chtěli pneumatiky ze syntetického polybutadienu. Byly by krásné, ale měkké a ponekud lepivé, a pokud byste na to pořádně šlápli - nepochybně by za vámi zůstal černý pruh a rána z prodřeného pláště.


Polybutadien není špatný kaučuk, ale k "opravdovým gumám" mu chybí jedna podstatná maličkost - síťovitá strukutura polymeru. Až do 50 let se postupovalo takto - kaučuk vyrobený buď z přírodního, nebo syntetického zdroje se navinul na buben, jednotlivé vrstvy se bohatě prosypaly sírou a pak se pneumatika "lisovala a zároveň pekla" ve vytápěné formě. Síra reagovala s dvojnými vazbami polybutadienů a vytvořila tzv "disulfidické můstky" -S-S- a kýžených vlastností kaučuku bylo dosaženo.


Tím se nám ovšem kaučuk z termoplastu - kdykoliv snadno recyklovatelného změnil na nezničitelný termoset. Proto se od začátku 60 let vyrábí pneumatiky ze SBS - což je zkratka pro Styren - butadien - styrenový kaučuk. Tedy jak jsme probírali u ABS - nechá se butadien polymerizovat s relativně krátkými řetězci již polymerizovaného polystyrénu. Polystyrén je extrémně nepolární a hydrofobní a proto se "štítí" kontaktu s butadiennem. Takže styrenové části molekul se "v sobě vzájemně rozpustí" neboli navážou "hydrofobní interakce" a pevnost nebo spíše nepevnost těchto vazeb nahradí disulfidické můstky. Na obrázku nahoře myslím i blondýny pochopí, co je styren, a co je butadien.


Fascinující je že SBS má chaotickou strukturu - tedy styrenové a butadienové bloky nemají konstantní délku - nicméně snaha polystyrénu nepřijít do kontaktu s ničím než dalším polystyrénem je tak silná, že i přes nepravidelnou strukturu molekul jsou "polystyrenové" oblasti v gumě rozmístěny obdivuhodně pravidelně - tak aby plocha kontaktu polystyrenu s butadienem byla co nejmenší - jak ukazuje skvělá fotka z elektronového mikroskopu.

Výsledkem je totéž, co jsem zmínil u ABS - pokud SBS kaučuk zahřejete - styrenové "kuličky" se rozpustí a kaučuk se změní v horkou mazlavou "hňahňaninu" ze které se dají vylisovat nové pneumatiky. Styren-butadien-styrenový kaučuk tedy patří k tzv. "termoplastickým elastomerům" což je pojem, který pokud byste pronesli před II. světovou válkou u zkoušky na vysoké škole chemické - tak byste byli vyhozeni jako magoři, co nepochopili ani základy výkladu.

Dnes už zbývá jenom rada robotům ke zničení lidstva - SBS kaučuk - to je ten pravý konstrukční materiál pro vás - jenom nechoďte ve stopách terminátora model 600 - my lidi gumovou masku na kovové kostře stejně poznáme.

Neurověda pro Geeky 23. Kdy bude mozek 3x rychlejší ?

17. dubna 2014 v 5:49 | Petr |  NeuroScience pro Geeky
Z jistých důvodů, které se snad odhalí v některém z příštích blogů jsem opět studoval nejaké článečky o mozcích, které jsem zakončil touto blábolivou přednáškou v obtížně srozumitelné denglish. Při té příležitosti jsem opět přemýšlel a napado mě - v počítačích jsme na technolgickém konci a patrně na jednotku plochy čipu současnými technologiemi nevecpeme (o moc) více výpočetního výkonu. Jak je na tom matička příroda ? Dá se uvažovat o tom že se do hlavy vejde ještě další výpočetní výkon ?

Takže nejprve opáčko - zvířátka zpracovávají informace pomocí impulsů zvaných Akční potenciály, které se po nervech šíří maximální rychlostí kolem 5 m/sec a jejich maximální frekvence je něco přes 1 KHz, protože však mozek má 1011 neuronů, které pracují všechny paralelně i prochlastaný mozek "Ostravaka z ubytovny" hravě strčí do kapsy i superpočítače. Poud byste to nevěděli - zde jsem sepsal pro Jirku Išu seriál, ten jej však ještě neobjevil, tak si jej přečtěte alespoň vy.

Kolem roku 1890 se objevilo kino a od začátku byla otázka jak rychle se mají obrázky promítat, aby se v hlavě spojily v plynulý pohyb. Nakonec se zvykem ustálila frekvence 24 obrázků za sekundu, ale před promítačkou rotuje clona, která každý obrázek promítne 2x takže vlastně není jasné jestli na plátně je 24 nebo 48 obr/sec. V každém případě s prvními animovanými filmy se přišlo na to, že pokud by se obrázky plynule prolínaly (což tehdy nebylo možné) stačilo by okolo 6 obrázků / sec, což dodnes využívají animátorři, kteří kreslí kolem 6 "key frames" za sekundu a zbytek prostě jenom hrubě interpolují mezi nimi.

Pak tu máme I.P. Pavlova a B.F Skinnera, kteří v první polovině 20 století experimentovali s psy, kočkami, ptáky, krysami, kteří mají mozky (přibližně) 10x menší, na které blikali různými frekvencemi a pouštěli jim filmy s různě vloženými políčky s "podněty" - a světe div se tam kde člověku stačí 24 obrázků za sekundu, nebo 6 prolínajících se tam pes potřebuje kolem 100 obrázků za sekundu a ještě 60 prolínajících se je schopen od sebe odlišit. Takže zatímco vy vidíte "Ordinaci v růžové zahradě" pěkně plynně - váš chlupatý miláček vidí blikotající obrazovku asi jako stroboskop na diskotéce - hrůza ne ?

Pak tu máme úplnou modernu - to jest elektrofyziolgické výzkumy u hmyzu - který má mozek asi 100 000 krát menší než člověk, ale přesto je schopen vnímat až 600 jednotlivých obrázků za sekundu.

Zvláštní ne ? Čím menší mozek tím pracuje rychlejí ? Problém je že kde hmyz vidí flek odrážející polarizované světlo tam pes vidí flekatou stěnu místnosti, tam vy vidíte reprodukci obrazu Mony Lisy zvané La Gioconda namalované Leonardem da Vincim v roce 1506. Takže problém je v tom, že velké mozky znamenají mnoho datového procesingu - což znamená menší "obnovovací frekvenci" - což nápadně připoníná "Kubáčův zákon relativity", který říká
jelikož nám s rostoucím mozkem klesá rychlost zpracování informací - je jasné, že faktor "PENÍZE" který v této rovnici vyjadřuje jak moc se příroda snaží dělat mozky efektivně - je konstatní.


To se samozřejmě snadno řekne, ale pořád bystě mě mohli obvinit, ze to je čirá spekulace. Proto si ukážeme mozky, které na jednotku hmoty jsou výrazně pomalejší než savci ptáci (nebo hmyz). Chobotnice, olihně a sépie mají ambice být stejně inteligentní jako obratlovci, přestože to jsou jen "blbí měkkýši" - Příbuzní zahradních šneků. Jakožto vysoce vyspělí tvorové mají mozek a oči téměř jako obratlovci, ale jakožto měkkýši nemají myelinizované neurony, to znamená, že rychlost šíření nervových impulsů u nich je max 0.5 metrů za sec - průměrně 10x pomalejší než u obratlovců. Přesto nemají malinkatá tělíčka jako hmyz (kde je jedno jestli se vzruch šíří od hlavy k ocasu 100 nebo 10 usec). Jak takovou situaci řešit ?

Aby byli hlavonožci přiměřeně rychlí - mají "giant neurons" a "giant axons" tedy obrovské neurony s obrovskými axony - což alespoň částečně zvyšuje rychlost šíření nervových impulsů. Pokud byste ctěli vědět co to znamená v tomto kontextu "giant" - tak obvyklý průměr savčích axonů je jeden mikrometr - největší průměr axonů u olihně je až jeden milimetr. Jasné ?

Co z toho lze usoudit - pokud někdy vznikne člověk verze 2.0 - bude daleko inteligentnější než jsme my za cenu toho že nám bude zdát směšně pomalý - jako lenochod. Psi mají taky srandu z toho že nedovedeme chytit tenisák do huby v letu a co teprve mouchy, když se je snažíme plácnout...

Zbývá už jenom oblíbená rada pro blondýny - parasympatikus, který ovládá erekci stejně jako sympatikus, který spouští orgasmus a ejakulaci - jsou součástí vegetativního nervového systému a jako takové jsou založeny na nemyelinizovaných neuronech. Takže pokud vám "jde hlavně o TO" nemusíte se s rychlostí nervů příliš stresovat.

Evoluce = Revoluce !

15. dubna 2014 v 5:42 | Petr |  Příroda
Kreacionisti, všichni další pomatenci, ale i solidní lidi přemýšlející nad "evolučním vývojem" mají velmi často zkreslenou představu, že Darwinistická evoluce je něco pomalého, co postupně kombinuje geny, vytváří "přechodné verze" zvířátek - půl tygr-půl gazela, a pak zvolna dospěje ke zvířátkům a rostlinám jak je známe dneska.

Tato představa není úplně nesprávná, ale nebere v potaz otázku počtu "přechodných forem" zvířátek v populaci. Takže si uděláme drobný myšlenkový experiment - představte, že k tomu aby vzniklo podstatně vylepšené zířátko potřebujete 3 mutace A - je "neutrální" - tedy nepřináší zvířátku ani výhodu ani nevýhodu. B - zvířátko lehce zvýhodňuje a C je lehce znevýhodňuje. Kombinace A+B+C pak znamená kýžený evoluční pokrok a výraznou výhodu nad všemi ostatními.

Co se bude dít - zvířátek s mutací C bude minimum, zvířátek s mutací A bude taky minimum a zvířátek s mutací B bude o něco více a postupně jich bude přibývat (protože mají drobnou výhodu). Když se podíváte na jejích populac, zvířátek s kteroukoliv s mutací A, nebo B, nebo C bude v populaci zanedbatelně málo - až do okamžiku kdy opakovanými mutacemi v populaci již zmutovaných vznikne kombinace A+B+C. Jestli je tato kombinace opravdu výrazně výhodnější - budou se držitelé této trojkombinace EXPONENCIÁLNĚ množit a nakonec připraví o zdroje a vyhubí všechny své nemutované příbuzné, včetně nepatrné populace svých "částěčně zmutovaných" evolučních předchůdců.


Přesně tak to vypadá i v realitě - půl miliardy let od vzniku pevné neroztavené kůry planety Země - se zdánlivě nedělo nic jenom se srážela voda ve které se hromadila "zárodečná polévka" z uhlovodíků. - a pak nějaká tuková kapka přišla na to jak se velmi primitivně množit - a prásk - po půl miliardě let čekání - během pár století nebylo v oceánu nic než potomstvo této "primitivní kapky".

Pak se zase miliardu let nedělo nic a najednou se objevil primitivní prapředek dnešních prokaryont (baktérií), který byl výrazně dokonalejší než "původní kapka" - a znovu prásk - za pár set let tehdy moderní prokaryonta požrala a vyhubila všechny starší formy.

Pak se zase miliardu let nedělo nic - a pak najednou se některá prokaryonta spojila a vytvořila eukaryontní buňky (mitochondrie a chloroplasty jsou prastaré bakterie uvězněné v našich buňkách) - a zase během nepatrně krátkého mžiku se tyto rozšířily po celé zeměkouli.
ATD. ATD. - už jsem psal o "kambrijské explozi" kdy před 500 milióny let, během nekonečně krátkého okamžiku - pár tisíciletí vzniklo současné tělesné schéma všech zvířat - se 4 nohami 2 očami 1 tlamou 1 řití a 1 ocasem - a od té doby se zase neděje prakticky nic - akorát tohle tělesné schéma se jednou jmenuje tyranosaurus a jednou orangutan.

Čtenáři teď namítají - takže evoluce je aktem krajně nepravděpodobné "šťastné mutace" ? Ano - jenom je třeba si uvědomit, že střevních baktérií je více než všech ostatních buněk našeho těla dohromady a za 1 den mají více generací než lidstvo od časů Ježíše Krista. Navíc evoluce pracuje s celou Zeměkoulí ve stovkách miliónů let. Bráno touto optikou - kombinace mutací, která má pravděpodobnost 10-20 je vlastně častá věc, ke které dochází opakovaně a stále dokola. Z toho vyplývá druhý závěr: Pokud "ideální kombinace" genů, bílkovin, počtu končetin nebo čehokoliv - existuje - určitě se jednou v populaci vyskytne.

Takže když jste paeontolog a zkoumáte usazeniny vidíte - bakterie - pak najednou prvoky - pak najednou mnohobuněčné živočichy (nejprimitivnější dodnes žijící jsou mořské houby) - pak medůzy - pak primitvní členovce (trilobity) a pak už ryby - žáby atd....
Díky tvrdé konkurenci mezi zvířaty - každá nepatrná výhoda znamená velmi rychlé rozšíření "zvýhodněných" a stejně ryché vymření starých zvířátek. - žádné "přechodné formy" nikde nenajdete, protože těch bylo pár kusů v pár generacích.
Kdysi jsem narazil na Američana, který vyrobil simulátor evoluce a modeloval vývoj budíku. To protože američní kreacionisti používají proti evoluci argument o "slepém hodináři" který třesením s krabicí ozubených koleček nikdy budík nevyrobí. Kupodivu jeho modelování vývoje budíků mělo přesně stejný průběh - každá nová verze budíku během okamžiku převládla v celé populaci. Viz graf nahoře.

Takže až budete příště uvažovat o evoluci - tak opravu to není tak, že by po lesích běhali nejdřív jeleni, pak "vlko-jeleni" a pak už vlci. Stejně tak evoluce třeba v technice - nový iPhone - je jenom mutace, která nemá na nic vliv, teprve až se objeví celý nový technický princip (mobily, internet, GPS, a spojení těchto věcí do smartphonu) - dojde k prudkému zvratu kdy během 2 sezón najednou všichni kroutí hlavou - "jak jsme se před 5 lety mohli obejít bez (dosaď jméno) ..."

Takže tak - přechodné formy nejsou, protože stejně všechno stvořilo před 4500 lety létající špagetové monstrum.

Chemie pro šílence 15. Polybutadien.

13. dubna 2014 v 6:34 | Petr |  Chemie pro šílence
Od plastů, které jsou tuhé se pomalu dostáváme k plastům, které jsou pružné a pokud máme probrat "pružné plasty" nelze se vyhnout otázce syntetických kaučuků. Tedy co je "plast" a co je "guma" ? A aby to nebylo tak jednoduché co je "syntetický" a co je "přírodní" ?
Takže si představte vietnamskou tržnici, kde vedle sebe stojí 4 dětské gumáčky -
1. jsou z vulkanizovaného latexu - tedy "přírodní guma"
2. jsou z polybutadienového kaučuku - tedy "syntetická guma"
3. Jsou z polyurethanu - tedy oficiálně "syntetický elastomer"
4. jsou z měkčeného PVC - čistý "plast"
A všechny se dají obout dá se v nich chodit, neteče do nich voda a až na drobné detaily jako je lesk a průhlednost materiálu je těžké rozeznat z jakého materiálu vlastně jsou - takže si vyberte sami, kde pro vás leží "ta hranice", která ve skutečnosti neexistuje....


Dnes tedy musíme probrat polybutadien jako základ převážné většiny syntetických kaučuků. Monomerem polybutadienu je butadien - molekula se 4 uhlíky a 2 dvojnými vazbami. Alespoň částečně pozorní už mají jasno polybutadien je něco velmi podobné základu přírodního latexu - tedy isoprenu. Jak už jsme probírali tak polyisopren má dvojí formu - cis - Latex a - trans - Gutaperča. To samé ná i polybutadien, který pokud polymerizuje 1-4 polymerizací má cis


a trans formu.


kromě 1-4 polymerizace existuje u polybutadienu i možnost 1-2 polymerizace, která zase pro změnu dává Izotaktický :


A syndiotaktický-1-2-polybutadien.


Takže proč jsem se vlastně smolil s vysvětlováním izomerií molekul když stačilo předvést jenom jednu - asi abyste se nevyděsili už jenom tím slovem "syndiotaktický-1-2-polybutadien" - hrůza ne ?
Za nejhodnotnější se považuje cis-1-4-polybutadien a 1-2-polybutadieny se považují více-méně za nežádoucí produkt polymerizace, jejichž vznik se snažíme přimícháním stopových množství kovových katalyzátorů zamezit.


Matička příroda se u latexu s ničím takovým smolit nemusí - víte proč ? U jí používaného monomeru - isoprenu je jedna methylová - CH3 skupina navíc - a ta svou přítomností 1-2-polymerizaci vylučuje. Zase je matička příroda před námi - ale aby náš mindrák nebyl takový - my jsme místo CH3 na stejné místo umístili chlor a výsledkem je Chloropren a jeho oblíbený polymer Neopren.

S čistým polybutadienem se prakticky nesetkáte, snad jako příměs do měkkých - zimních pneumatik, ale přesto je to nesmírně důležitý plast, právě proto, že je to základ kopolymerů jako je ABS a High impact polystyren a navíc základ SBS kaučuku - nejběžnější syntetické gumy, kterou probereme příště.

Dnes už zbývá jenom rada robotům ke zničení listva - polybutadien není to pravé počkejte na SBS ;-)))

Chvála servomotorků.

10. dubna 2014 v 5:33 | Petr |  Roboti
Když robotik čte modelářský časopis - nemůže se ubránit jistému pohrdání - pchá - "špejličkáři", co z pěnovky, horkým drátem, vyřezávají letadýlka. Nicméně čím jsem starší - tím je tento pohrdavý postoj slabší a pokud vídím chaos současné "hobby robotiky" tak nemohu než žasnout nad průhlednou jednoduchostí a obdivuhodnou vzájemnou kompatibilitou současné modelářské elektroniky.

Tedy každý robot má čidla, mozek, motory. Každé polystyrénové letadlo nemá nic z toho jenom (servo)motory. Čidla a mozek má "páníček v hlavě". V době letadel "benzíňáků", které ve skutečnosti lítaly spíše na methanol a nitromethan to byla 100% pravda, ale pak se v leteckém modelářství objevil elektrický pohon, s elektrickým pohonem se objevily helikoptéry, trikoptéry, kvadrokoptéry, hexakoptéry a jiné multikoptéry a najednou se obrovská propast mezi složitostí robotů a primitivismem "letadélek" začala stírat.

Jak tedy vypadá taková multikoptéra - protože lidské reflexy nestačí na to, aby se taková věc udržela ve vzduchu - je na palubě počítač - často s AVR nebo nějakým menším ARMem. Tomu dodáva data "inertial navigation unit" což v dnešní době je miniaturní jedno až dvoučipová deska, která obsahuje tříosý gyroskop, velmi často i tříosý akcelerometr a občas i tříosý magnetometr - jako kompas. ARM dodává data do motorů a jenom "tak pomimo" tam sedí i příjímač dálkového ovládání vysílačkou k jehož povelům ARM "přihlíží" při řízení všech vrtulí.

Jak tedy vypadá robot ? neuvažujeme - li chudáka, co tahá na zádech izolepou přilepený laptop - tak téměř stejně jako multikoptéra - pár desek s AVR / PIC / ARM, čidla , motory, často i dálkové ovládání, k jehož povelům procesor "přihlíží".


Podstatný rozdíl je ale v tom, že zajdete do modelářské prodejny a koupíte "servomotory", hlavní motory, přijímače, akcelerometry, gyroskopy, mixéry, telemetrické moduly, a já nevím co ještě. Od Štědrého dne do Štěpána to sestavíte dohromady a na Nový rok můžete letadélko jít na louku rozbít. (Téměř) všechno totiž na sebe sedí - vše je spojeno třípinovým "futaba konektorem" a "fuguje ihned po zapnutí".

Naopak pokud pokud máte ambici postavit tímto "nakupovacím způsobem" robota velice spláčete nad výdělkem, protože koupíte milion zcela mrtvých modulů, které si musíte naprogramovat sám, od vánoc až do léta se budete topit ve zdrojových textech stažených z internetu a budete propadat naprostému zoufalství kolik v nich bude řádečků typu

;TODO sonar sensor support not implemented yet

Princip snadnosti modelářské elektroniky je totiž v tom, že její základ "futaba konektor" a "protokol" který tento konektor přenáší se táhne někam do velmi dávné (a temné) minulosti - někam k elektronickému řízení protiletecké palby ve 40 letech a k řízení balistických raket v 50 a 60 letech.


Vlastně jediný standardní "modelářský protokol" je "servopuls" - po datovém drátě futaba konektoru se 50x za sekundu prožene puls jehož délka určuje polohu serva 1,5 ms je střed. Zprostředkovaně vlastně tento puls může přenášet (a v elektroletech a multikoptérách i přenáší) jakoukoliv číselnou hodnotu.

Zdá se vám to primitivní ? Takový "mixér výchylek" ale zase tak primitivní není - do něj vstupují dva "futaba konektory" - řekněme výškovka a směrovka. a ven lezou 2 servopusly pro "V-tail" - mixér tohoto typu pak realizuje rovnici
Levý V-tail = výškovka + směrovka
Pravý V-tail = výškovka - směrovka
Zdá se vám to málo ? Piště si, že je to dosti a hlavně - za 30 let bude stejný mixér z letošní sezóny fungovat stejně dobře a nekomplikovaně jako funguje dnes - vysoce pravděpodobně i s budoucím vybavením...

Když to rozebereme ještě podrobnějí - každý komponent typu "mixéru výchylek" se dnes realizuje pomocí mikrokontroléru, který měří délku přicházejících pulsů - s různou přesnotí obvykle 8 bitů ale dnes už i 10-12 bitů, tomu odpovídá i přesnost výstupu. To vypadá jako značná ubohost, ale díky primitivní jednoduchosti "servopulsu" se dají propojit komponenty, které od sebě dělí desítky let od doby vzniku, celá zeměkoule geografické vzdálenosti a původní konstruktér ani v nejdivočejších snech netušil k čemu budete jeho "dítko" chtít připojovat.

Pokud bychom my robotici chtěli "reformovat letadélka" - první problém, který by vznikl by bylo - "čím nahradit servopuls". A z toho by vyplývaly další problémy - jako jsou různá "overengineered" tedy "překonstruovaná" řešení. Takže nakonec by "letadélko" skončilo jako monstrum kde data z příjímače by šla přes WIFI , Ethernet, USB, RS485, CANBUS, všude by bylo milión modulů typu "překladač protokolu" a v softvéru hlavního mikrokontroléru by bylo

;TODO točení vrtulí zatím není implementováno....

Proto koupit "letadélko k vánocům" je dětsky snadné a závislé jen na množství pěněz. Zatímco koupit "robota k vánocům" je složité, protože buď koupíte zcela uzavřenou čínskou "hračku pro imbecily" nebo za veliké prachy koupíte polotovar s malou šancí jej rychle zprovoznit.

Vážení robotici - moc se nečilte, a raději přemýšlejte, jak vymyslet něco tak geniálně jenoduchého a nadčasového jako je "servopuls na futaba konektoru", a vyhnout se při tom mrtvým vodám "čtyřdírkového systému"

Pro dnešek končíme - zbývá už jenom oblíbená rada pro blondýny - sice platí - "v dubnu si musí blondýna vrznout, i kdyby jí měly vaječníky zmrznout", ale ráno je pořád chladno - tak tu déku (mini)sukní ještě jednou promyslete.

Nezjistitelné choroby !

8. dubna 2014 v 5:39 | Petr |  Příroda
Představa veřejnosti o fungování medicíny je většinou poněkud zkreslená - "přišla jsem na vyšetření a dostala jsem prášky...." Problém je že pod těmito "jevovými stránkami věcí" leží ještě mnoho dalších vrstev, které ani nejsou příliš skrývané, ale prostě jsou mimo obzor veřejnosti.

Takže v dnešní moderní době určují léčebný postup pomocí odborných doporučení profesoři (u)placení farmaceutickými firmami a jeho dodržování kontrolují pacientovi právníci. Pokud naplníme všechny body z doporučení - tak my "jsme krytí" a o pacienta ať se stará kdo chce - třeba duch svatý, protože my jsme "stejně už více udělat nemohli".
Tím vznikají mé oblíbené aburdity - stařeček, který je dehydratovaný protože léčebna nemá na platy personálu, který by nutil staroušky pít - omdlí a skončí na CT mozku ( za 4000 kč / kus) , protože to vyžadují "doporučené postupy pro vyšetřování příčin bezvědomí".

Protože jsem starej tak se pořád nemůžu zbavit "již neplatného paradigmatu" minulé medicíny - které bylo skoro vidlácky jednoduché - místo naplňování "guidelines" - byly jen dva body - nejprve bylo potřeba zjistit co člověku je - a pak to léčit. K zjišťování co člověku je se používala vyšetření která měla ukázat na přítomnost / nepřítomnost určité choroby. Naivní představa je taková, že vyšetření je pozitivní pokud je pacient nemocen a negativní pokud je zdráv. Potíž je v tom, že lidské tělo je složitý stroj a tak žádné vyšetření není 100%. My biochemici se často pohybujeme na tzv. 5% hladině významnosti to jest - naše testy (které jsou hodně dobré - skoro nejlepší, co medicína má) mají 95% pravděpodobnost, že správně určí přítomnost / nepřítomnost choroby.

OK takže máme 10 000 marodů a náš (velmi dobrý) test 9 500 z nich určí jako marody a 5% neboli 500 mylně označí za zdravé. To je však jenom jedna vlastnost testu zvaná SENZITIVITA alias "pravděpodobnost, že nemocný bude testem zachycen" . Těch 500 je tzv "falešná negativita testu" Druhá je, že na vyšetření pošleme 10 000 zdravých a 9 500 z nich nám test označí jako zdravé, ale 500 nám mylně označí jako marody. Tento parametr je tzv SPECIFICITA testu neboli "pravěpodobnost že zdravý nebude testem zachycen" a těch 500 je tzv "falešná pozitivita testu"

Patrně se vám 95% senzitivita a 95% specificita testu nezdá tak úžasně dobrá že - ale věřte tomu, že standardní vyšetření v ambulanci obvoďáka - jako je poslech fonendoskopem, nebo hmatání břicha jsou rády když v těchto parametrech přesáhnou 50% - a taky se používají neb nic lepšího (trikordér) zatím není. V laboratoři si můžeme se senzitivitou a specitfitou vyšetření hrát - podle toho jakou hladinu látky určíme za "ještě normální" a jakou už za patologickou.


Tohle hrani samozřejmě není zadarmo a platí pravidlo že metody s vysokou senizitivitou (zachytí většinu marodů) mají nizkou specificitu (krom marodů zachytí i spoustu zdravých) a naopak vyšetření, která (omylem) nezachytí žádného zdravého (mají vysokou specificitu) většinou nezachytí ani spoustu marodů (mají nízkou senzitivitu). Graf senzitivita / specitficita vymyslela RAF když pomocí radarů sestřelovala letadla Göringovy LuftWaffe nad Anglií v roce 1940 - takže není divu že se jmenuje "Receiver operating characteristic" - alias "charakteristika přijímače" - alias ROC křivka.

Na grafu je to myslím vidět docela pěkně - modrá Gaussova křivka zdravých se překrývá s červenou gaussovou křivkou marodů a jsou tam vyznačeny i FN a FP - falešně negativní a falešně pozitivní. A dokonce je tam vyznačeno jak si my biochemici můžeme hrát s "rozhodovacím limitem" OK - představme si že vyšetřujeme nějakou běžnou chorobu - infarkty, rakovinu, zubní kaz, takovou, které je v populaci kolem 50%. Pak bude rozdělení 10 000 marodů vypadat asi takto :

TESTNegativníPozitivní
5000 zdravých4750 správně negativních250 falešně pozitivních
5000 marodů250 falešně negativních4750 správně pozitivních
Závěr :
Pravděpodonost, že negativní test vyloučí chorobu
4750 : 250 = 19 : 1 = 95%
Pravděpodobnost že pozitivní test potvrdí chorobu
4750 : 250 = 19 : 1 = 95%

Ve spodním řádku jsou tzv "pozitivní a negativní prediktivní hodnoty" a u testu, který pracuje s 95% spolehlivostí bychom ani nic jiného nečekali. Zkusme ale stejný test použít na chorobu, která se v populaci vyskytuje jen u 1% lidí. Pak bude tabulka marodů vypadat následovně :

TESTNegativníPozitivní
9900 zdravých9405 správně negativních495 falešně pozitivních
100 nemocných5 falešně negativních95 správně pozitivních
Závěr :
Pravděpodonost, že negativní test vyloučí chorobu
9405 : 5 = 1881 : 1 = 99.94%
Pravděpodobnost že pozitivní test potvrdí chorobu
95 : 495 = 1: 5,2 = 16%

To koukáte jako sůvy na drát - stejný test a jenom tím, že v populaci je méně marodů tak pravděpodobnost, že určí chorobu klesla z 95% na 16% - což je uboze málo. Přestože jste asi šokovaní tak se stále pohybujeme v rámci standardních učebnic statistiky. Co v učebnících nenajdete jsou důsledky těcto pravidel.

Ty jsou zcela očekávatelné, ale ani marodi a ani většina doktorů si je neuvědomuje. Takže - máte nějakou chorobu - doktor praktik udělá základní testy na choroby, které se v populaci vyskytují ve 30-50 % - jejích prediktivní hodnoty jsou díky tomu excelentní a proto se na jejich závěr dá zcela spolehnout. Tyto testy však vyjdou negativní - tak budete posláni ke specialistovi, který se zabývá chorobami vyskytujícími se v 5-10 %. Jeho testy ač jsou stejně kvalitní (nebo lepší ) než obvoďákovy se pohybují na pravděpodobnosti diagnózy pod 30%. Ani tyto testy nic neukážou - tak jdete k profesórovi na fakultku - a jeho testy - nejkvalitnější ze všech - však vzhledem k pravděpodobnostem vzácných chorob - neukážou už vůbec nic ....

Všimněte si jak často si marodi stěžujjí - "každý doktor mi říká co mi není, ale nikdo neví co mi je" - to je přesně odraz toho, že nepřítomnost choroby jsme schopni určit na 99.94% ale její přítomnost jen na 16% - jiné choroby a jiná vyšetření než náš příkládek mají jiná, ale podobná čísla.

Pokud tedy chřadnete a našli jste na Internetu že "asi trpíte" chorobou, která má frekvenci 1 na milión - vzdejte se veškeré naděje a přihlaste se do spolku přátel žehu. To že choroba je vůbec popsána je šťastná náhoda, kdy mladý profesor v roce 1890 měl jednoho zajímavého pacienta, o kterém napsal článek, ale žádný ani zkušený doktor takovou chorobu nemá jak diagnostikovat - jinak než další šťastnou náhodou. Pokud i přesto vaše záhadná choroba "dostane jméno" - neuklidňujte se tím, že "bude lépe", protože doktoři už vědí, co vám je - nidky nevíte jestli to není chyba v diagnóze způsobená těmi 5% falešných pozitivit.

Obvykle zde popisuju charaterové vady lidí ve zdravotnictví, ale co dělat s tímto problémem ? Zakážeme kostce, aby na ní padala šestka ? Možná doufáte v lepší testy - ano ty se zlepšují pro choroby kterých je v populaci alespoň pár procent - opravdu vzácné ( = nevýnosné ) choroby zůstávájí vzácné, jak co do frekvence, tak co do možností diagnostiky i léčby.