Milosrdenství verze 2.0

28. března 2017 v 5:07 | Petr
V naší rodině je pár příkladů tak bigotního katolicismu, že pak vůbec není těžké být absolutní ateista. Babička - katolička - diabetička - například neměla s polovzdělným polským farářem vyjasněno, jestli píchání inzulínu je porušení půstu, nebo ne a tak zemřela na cukrovku mnohem dříve než musela... V současné době však bydlím 100 metrů od největšího kostela ve Frýdku, 70 metrů od katolické charity a 50 metrů od fary, takže sledovat život věřících je snadné - téměř nevyhnutelné.

Zejména "charitní dům" - tedy sociální zařízení poskytující přístřeší "potřebným" divně rezonuje s mými zkušenostmi ze zdravotnictví a vede k otázkám, na které není snadné najít odpověď. Příklad : Venčím psy a vidím jak na zahrádce jeptiška ve věku hodně přes 70 okopává záhony. Na lavičce za jejími zády sedí několik mužů - zjevných alkoholiků, kterým je kolem 40, krom následků chlastu a kouření - nezdá se, že by jim bylo něco více. Sedí a bohatě komentují jak to babině jde... V takovém okamžiku i jako ateista musím obdivovat trpělivost té ženy. Osobně bych opačným koncem motyky zmlátil ty borce všechny na jednu hromadu a pak je přinutil kopat a ještě jim stopkami určoval normu.

100 metrů opačným směrem máme Kaufland - nedávno jsem viděl jinou podivnou scénu - asi 50 letá jeptiška tam kupovala klasický "nákup alkoholiků" : 3 rohlíky ("aby se neřeklo") + 3 láhve vodky + 5 "krabičáků" červených + 5 bílých + spoustu PET flašek nejlacinějšího piva atd.... Okamžitě jsem si pomyslel "HA - tak přece jenom má milosrdenství a z něho vyplývající frustrace své limity, které je nutno řešit chlastem". Jenomže jeptiška nevypadala jako alkoholička a navíc začala každou "dávku" rovnat na pás u pokladny odděleně a navíc každý "nákup" platila z jiné peněženky. Takže mi okamžitě došlo, že věc se má úplně jinak. Někteří "potřební" obyvatelé charity jsou natolik rozchlastaní, že pokud se dostatečně a pravidelně nenapijí hrozí delirium tremens - alkoholový abstinenční syndrom.
Se ztracenými existencemi v charitě se tedy zachází stejně jako se ztracenými existencemi ve špitále - dá se jim jejich dávka chlastu, "aby byl od nich pokoj". Milosrdenství ? Cynismus ? Ve zdravotnictví si alespoň nemusíme "špinit ruce porušováním léčebného režimu", protože chlast alkoholikovi "nenápadně" nosí příbuzní. Taky cynismus ?? Chlastáš ? Odevšad tě vyhodili, proto žiješ v charitě ? Asketická jeptiška nakoupí 30 kilo chlastu, které ve dvou obrovských taškách vleče ožralům až k posteli. Je to tak správně ?

Takové otázky se netýkají jenom alkoholismu. Problém by se daleko obecněji dal formulovat jako : jak moc má společnost lidem znepříjemňovat "nekonstruktivní chování" ? Mají feťáci předčasně umírat ? Mají alkoholici skončit pod mostem ? Mají líní trpět nouzí ? Oficiální dnešní odpověď je "NE". Problém že v tom případě se naruší zpětná vazba : "jak kdo žije, tak taky umře" a tudíž negativa neřádného života jsou oslabena, proto bude "nekonstruktivně se chovajících" přibývat. Opačný postup : Máme hájit svobodu ? Včetně svobody se zničit ? Máme "ochraňovat slabé" ? Státní buzerací ? Zdá se, že i katolická církev, navzdory staletým zkušenostem z nuzných časů, má tyto věci vyřešeny pouze verbálně a nikoliv prakticky. A vůbec - kdo byli "potřební" třeba v roce 1817, nebo 1917 ? A kupovaly jim tehdy řádové sestry chlast ?

Jako už mnohokrát bych si dovolil upozornit, že pokud dnes "z ohleduplnosti" netrestáme "bludné ovce" - možná tím připravujeme něco jako zhroucení společnosti a genocidu na principu kolektivní viny, daleko horší než občasné delirium chronického alkoholika.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Aktuální články

Reklama