Poslední okamžik smysluplné práce.

7. listopadu 2017 v 5:38 | Petr |  Příroda
Zde na prochlastaném východě je běžná následující situace : policajti najdou ( příbuzní přivezou ) do špitálu pacienta, který pravděpodobně pil, pravděpodobně drogoval, má povrchová zranění na těle i na hlavě, je v bezvědomí, spavý, má ukrutné bolesti hlavy, nebo se chová divně. Takového pacienta dostanou do ruky neurologové a jasná úvaha je tato - je nutno vyloučit podezření na mrtvici, krvácení do mozku z prasklé cévy, nebo z úrazu, hnisavé záněty mozku a mozkových blan, nádory atd. Ergo vyšetřovaný jde na CT, připadně na magnetickou rezonanci, kde je až 95% všech krvácení do mozku vidět. Problém je ve zbývajících 5% - nejčastěji když krev netvoří jasné ohraničené ložisko, ale "zateče mezi závity". Pak většinou tak jako tak následuje "lumbální punkce" alias odběr mozkomíšního moku - tekutiny ve které uvnitř lebky plave mozek. My biochemici "natočíme spektrum" tedy absorbční křivku mozkomíšního moku, která je typického tvaru a tento tvar dá informaci jestli pacient krvácí, nebo ne.

Kouzlo "spektrofotometrické metody" je v tom, že samotný výskyt hemoglobinu - krevního barviva není důkazem krvácení, protože odběr likvoru, "lumbální punkce", kdy se štěrbinou mezi obratli píchá do míšního kanálu je samo o sobě dosti "krvavé dobrodružství" a vzorek je často kontaminován krví z žilek prasklých při odběru. Tedy důkazem krvácení je až rozpadový produkt hemoglobinu - bilirubin, protože na jeho vznik z krve přimíchané do vzorku nejsou při lumbální punkci vhodné podmínky - tudíž jeho přítomnost znamená, že hemoglobin "tam byl" ještě předtím než jsme do páteřního kanálu začali píchat jehlou....

Takže jako laboratorní elév jsem byl pověřen "točit spektra" - což je ne-příliš oblíbená činnost, protože osoba hodnotící spektrofotometrické křivky se stále pohybuje na hraně rizika špatné diagnózy a tím poškození pacienta. Takže jsem při kadění ráno na míse přemýšlel "co s likvorovými bilirubiny" a samozřejmě mě napadlo bilirubin by se dal měřit chemickou cestou. Kouzlo je totiž v tom, že bilirubin se měří v každé laboratoři jako součást jaterních testů tudíž metodika i chemikálie všude jsou. Jediný drobný prolémeček je, že "normální" hladina bilirubinu v krvi je kolem 17 umol/l ( mikromolů na litr ) zatímco normální hladina bilirubinu v mozkomíšním moku je pod 0,2 umol/l. Úkolem tedy nebylo nic většího ani menšího než učinit komerčně dostupné reagencie na stanovení bilirubinu 100x citlivějšími.

Pokud máte v medicíně nějaký nápad, který slouží ku prospěchu pacienta, nikoliv k získání Euro-grantu, je prakticky jisté, že stejný nápad měl už někdo jiný a vskutku - průzkumem literatury jsem zjistil, že první na světě byl o rok dřívě nějaký kolega na novozélandkém Jižním ostrově. A kupodivu i jeho motivace byla stejná - usnadnit práci neurologům a biochemikům v malých špitálech, v noci, daleko od civilizace. Problémeček byl v tom, že novozélandská metoda byla pro naše analyzátory nepoužitelná - tudíž bylo nutno vyvinout metodu vlastní.

Takže jsem začal experimentovat a brzy jsem zjistil, že použití upravené standardní metody na stanovení bilirubinu - reakcí s kyselinou sulfanilovou a dusitanem sodným nepovede k ničemu. Pak ale došlo ke zvláštnímu zvratu událostí - do laboratoře se nám přihlásila slečna, že by chtěla u nás dělat bakalářskou práci z chemie. Začichal jsem "lacinou pracovní sílu" a zadal jsem jí jako téma "Měření blilirubinu v mozkomíšním moku". Kupodivu ani nevadilo, že bude druhá na světě ( a první v česku ), kdo takovou metodu vyvine, protože o rok dříve Farmaceutické fakultě z Hradce Králové ukrutně vadilo, že téma jiné bakalářky pro jejich studentku "neposune vývoj světové biochemie radikálně vpřed".

Takže slečna začala experimentovat a za nějakou dobu se ukázalo, že do té doby nedoporučovaná metoda stanovení bilirubinu reakcí s 2,4-dichlor-anilinem a dusitanem sodným je nadějná a povede k úspěchu. Takže za nepříliš dlouho jsme měli v ruce skutečně fungující 100x citlivější metodu na bilirubin, kterou bylo třeba ještě řádně otestovat. Stala se však další věc nevídaná - slečna najednou zmizela. Přestala docházet do laboratroře nereagovala na maily, jen jednou zavolala, že je nemocná. Takže místo testování v rámci získávaní dat "do bakalářky" jsem novou metodu urychleně otestoval sám a taky jsem ji sám spustil. Za necelý rok se slečna ozvala s následující historkou:
Při studiu teorie, co je to krvácení do mozku a jak je to s bilirubinem ji začala bolet hlava, která ji bolela ukrutněji a ukrutněji, až došla k přesvědčení, že to není sugesce běžná při studiu lékařských témat. ( Taky jsem prožíval třeba mimoděložní těhotenství ). Proto šla na neurologii, odkud byla poslána na magnetickou rezonanci, která odhalila v jejím mozku nezhoubný nádor - hemangiom. Kouzlo je v tom, že uvnitř lebky - mozek nemá kam uhnout, proto vás časem zabije i pomalu rostoucí nezhoubný nádor, čehož byly bolesti hlavy předzvěstí. Takže šup na operaci, hemangiom vyříznout, pak počkat až se mozek zahojí a oholená lebka zase obroste vlasy a pak - šup - rychle dostudovat ....

Po vyslechnutí této neuvěřitelné historky jsem se slečny ptal : "máte ještě odvahu pokračovat v práci na téma krvácení do mozku". A odvědí mi bylo "už ne, ale bakalářka je rozepsaná a nějak dostudovat musím" - tak dívčina statečně bádala a sepisovala práci o věcech, které ji samotnou málem poslaly do hrobu.

Konec dnešní pohádky by byl relativně optimistický. Máme na našem pracovišti metodu, kterou jsme vyvinuli s dobrými úmysly, pro naše pacienty, za naše peníze, bez ( Euro ) dotací a grantů "na vědu" a jiných hogo-fogo fenoménů, která za 2,40 Kč ( slovy dvě koruny čtyřicet ) zkontroluje zdali pacient jehož mozkomíšní mok vyšetřujeme by eventuelně mohl krvácet do mozku, nebo ne. Vzhledem ke směšné ceně tohoto vyšetření ( CT mozku je za 4 tisíce ) takto vyšetřujeme všechny mozkomíšní moky bez ohledu na to jestli lékař neurolog na krvácení pomýšlí, nebo ne a to byste se divili, že občas skutečně přijdeme s překvapivým výsledkem.

Aby konec pohádky nebyl tak optimistický - když jsem o nové metodě přednášel na biochemické konferenci, zvedl se kolega - šťoural - a ptal se : "máte na to CE značku ?! ". CE značka v biochemii je buzerační opatření, které zamezuje vyrábět si vlastní reagencie za halíře, abyste nesnižovali zisk firmám, které vám totéž prodávají za stovky. Tato věta byla předělem mezi minulou smysluplnou dobou a smysluplnou prací a současným generováním nesmyslů a snahou tyto nesmysly "nějak přežít".

Ano je to smutné, ale ale v roce 2009 byl poslední okamžik, kdy mi nad "hladinu buzerace" vyčnívaly alespoň nosní dírky. Nyní jsme v buzeraci zcela utopeni a pacient by raději neměl přemýšlet nad otázkami zda ( bolestivé ) vyšetření, které absolvuje slouží ke skutečnému získání informací pro diagnózu, k uspokojení "akreditačního standardu", k "výdělku bodů" nebo k něčemu úplně jinému - nepochopitelnému. Nicméně opět musím, po dlouhé době zopakovat starou větu "co společnost žádá, to společnost dostane" - myslete na to, až nějaká můra ( nebo netopýr ) v televizi povede odbornické řeči o "neustálém zkvalitňování procesů"....

Poznámka při druhém čtení : buzerace s "CE značkami" je opravdu legračně-mrazivá. Přestavte si třeba pacieny s močovými kameny. Kdysi se jim měřila hladina kyseliny citronové v moči, protože citronan hořečnatý rozpouští kameny ze šťavelanu vápenatého. Problémeček je že soupravy reagencií na vyšetření kyseliny citrónové mají "CE značku" pro použití v potravinářství - nikoliv ve zdravotnictví - proto "laskavá Evropská unie" měření citrátu těmito soupravami zakázala aby nikdo nepoškodil pacienta - protože žádná informace je lepší než informace - správná, ale "bez náležité bumážky".
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Aktuální články

Reklama