Máme povinnost přijmout 40 000 afrických uprchlíků.

13. března 2018 v 5:15 | Petr |  Svět okolo
V dobách vysokého tlaku na Českou republiku, aby přijala nějaké migranty, jsem si dělal legraci, že bychom měli Evropské unii navrhnout, že přijmeme převážnou většinu z 8 000 francouzských Židů, kteří tehdy prchali před etnickými násilím ze strany "Francouzů afrického původu". Legrace je legrace - jelikož tito Židé jsou občanstvím Francouzi - nejsem si jist, že by se to v Bruselu počítalo stejně jako těch 16 osob bez dokladů, které přijali Slováci.

Mezitím nám ale uzrála šance přijmout až 40 000 lidí, kteří jsou prokazatelnou obětí rasového násilí. Dokonce ( zatím ještě ) mají pasy a dle těchto pasů jsou to 100% Afričani. Jedná se totiž o farmáře z Jihoafrické republiky, kteří pomalu a nezadržitelně následují své kolegy ze Zimbabwe.

Když tedy jsme u Zimbabwe - udělejme tu historickou odbočku a věnujme jí jeden odstavec. Severně od brity ovládnutého Transvaalu byla ještě nějaká nekolonizovaná území, která byla na podnět Cecila Rhodese kolonizována Britskou Jihoafrickou společností a na jeho počest nazvána Rhodesie. Díky sousedství búrského Transvaalu a díky britským kolonistům byla Rhodesie kolonie s nejvyšším podílem bílých kolonistů v Africe a taky po hospodářských a všech ostatních stránkách připomínala více dnešní Evropu s pár no-go zónami, než tehdejší Afriku. Od II. světové války se britské koloniální impérium začalo postupně rozpouštět. Britská vláda měla na "osvobozování" kolonií systém. Aby bílí koloniální úředníci neoprávněně neuchvátili moc - obsadili nejprve vedení koloniální správy místním obyvatelstvem a pak je nechali vyhlásit samostatnost. Ve Rhodesii tento proces neproběhl, neb bílá koloniální správa vytušila svůj osud a od roku 1965 se postupně oddělovala od "koruny jejího veličenstva", až v roce 1969 vyhlásila svobodnou Republiku Rhodesii. Z koloniální správy a bílé menšiny kolem ní vznikla vláda se systémem podobným někdejšímu Jihoafrickému apartheidu.
V roce 1972 vypukla občanská válka "bílých proti černým", která začala vlažnou mezinárodní podporou "bílých", kterou se inteznivním úsilím OSN, bývalých kolonií a komunistického bloku podařilo postupně otočit na "všeobecnou mezinárodní podporu černých" a tak taky válka dopadla - vítězstvím černošské většiny, přejmenováním státu na Zimbabwe a instalací miláčka bolševiků Roberta Mugabeho do funkce premiéra / prezidenta. Další osud Zimbabwe není žádným tajemstvím : Masová emigrace věšiny bělochů zpět do Británie. Zůstali prakticky jen majitelé půdy, kteří udrželi Zimbabwe jako zemědělskou velmoc, hlavního afrického exportéra potravin. Mimo agrární sektor hospodářská situace odpovídala schopnostem "černého komunisty". Ekonomický děs běs, který se Mugabe rozhodl vyřešit vyvlastněním farmářů a rozdělením jejich majetku černým zemědělcům, kteří ( pokud vůbec pracovali ) zdaleka nedosahovali "bílé" produktivity, takže od 2000 let probíhá v zemi násilí, hyperinflace a hlad.
Historie Jihoafrické republiky je zrcadlovým obrazem historie Rhodesie / Zimbabwe. V roce 1910 vznikla "Jihoafrická unie" - "něco mezi" britskou kolonií a samostatným státem, který v roce 1961 vyhlásil samostatnost pod bílou vládou, která mohla svoji kontinuitu vysledovat až k někdejšímu koloniálnímu úřednictvu. Jedinou metodou, jak udržet bílou menšinu u moci pod tlakem obrovské černé většiny byl Apartheid - režim rasové segregace a omezených občanských práv černé většiny.
Jihoafričtí černí aktivisti pod vedením Nelsona Mandely - byli patrně poučení historií Zimbabwe / Rhodesie, takže když se režim apartheidu stal, kvůli mezinárodnímu tlaku neudržitelným - jasně deklarovali, že chtějí rasový smír a přátelské soužití všech obyvatel. Jenomže jako u mnoha de-facto komunistických "projektů" nabrala realita poněkud jiný směr. Bílá vláda dobrovolně zlikvidovala atomové zbraně ( naštěstí ) a pak mírumilovně a nekrvavě předala moc Africkému národnímu kongresu. Mezi jeho politiky však vznikla vrstva profesionálních funkcionářů s mentalitou typu : "nebojoval jsem 30 let proti bělochům, abych teď ještě musel pracovat". Nynější Jihoafrická republika tedy poněkud připomíná "normalizované" komunistické státy - na každou vysoce kvalifikovanou práci se najde hluboce nekvalifikovaný "zasloužilý funkcionář".

Výsledkem je ekonomická stagnace, nezaměstnanost ( černých i bílých ) dosahuje hodnot nevídaných od koloniálních dob. Chudoba a neochota "reformované" policie řešit incidenty "černých bratří" s sebou nese obrovskou explozi kriminality, která vede k exodu bílého městského obyvatelstva do celého anglicky mluvícího světa. Stranou zůstávají afrikánští ( búrští ) farmáři, kteří jsou stovky let samostatnou, před světem ( poněkud ) uzavřenou komunitou svázanou se zemědělskou půdou ve vnitrozemí. Žijí stranou pozornosti, ve smyslu, že neutíkají z jižní Afriky, ale jinak v posledních letech přitáhli mezinárodní zájem neuvěřitelnou kriminalitou, která je na nich páchána, která přesahuje ukazatele běžné kdekoliv na ZeměKouli - mimo vraždění civilistů ve válce.

Doposud byl obvyklý následující scénář - zlodějská banda oblehla farmu, kde ozbrojený farmář, věren búrské tradici, nějakou dobu vzdoroval. Pak byl přemožen, mučen, aby vyzradil úkryt rodinných cenností a pak okraden a s celou rodinou zabit, aby nebyli svědci. Nyní se však chystá něco nového. Jihoafrický parlament bude měnit ústavu, aby bylo možné búrské farmy vyvlastnit. Oficiálně mají farmy bez náhrady přejít do rukou státu, který je "pronajme vhodným nájemcům". Teoreticky tedy třeba původním majitelům, kteří ( zatím ) zajišťují, že v Jižní Africe není hlad ?

Obávám se, že i tato čát plánu ( de-facto ) komunistické vlády Jižní Afriky bude mít problémeček. Na farmy už čekají peněz lační funkcionáří Afrického národního kongresu, ti původní majitele vyženou, pokud je náhodou "mladí členové strany" rovnou nezabijí. Je tedy zřejmé, že v Africe se skrývá 40 000 potenciálních uprchlíků, kteří nezahazují doklady a jsou ( doopravdy ) ohrožení rasovým násilím a genocidou - čímž by měli uspokojit EU i politické neziskovky a navíc to jsou zbožní křesťani - čímž by měli uspokojit hlasatele dobra typu pátera Halíka. Kromě toho těchto 40 000 lidí mělo schopnost nakrmit svou prací 55 miliónovou Jihoafrickou republiku - problémy s nepracovitostí, kriminalitou a závislostí na sociálních dávkách jsou tedy u nich nepravděpodobné - čímž by měli uspokojit zbylou českou veřejnost....
Zbývá úplně poslední poznámka - být naší vládou, opravdu bych neváhal, xenofobní voliči Donalda Trumpa už v Americe organizují petici pro přijetí těchto lidí do USA - a to Američanům ani nehrozí Euro-sankce za nepřijímání migrantů.... V osobě Donalda Trumpa je možná ta příčina hrobového mlčení českých médií o událostech v Jižní Africe. Naši intelektuálové si totiž nejsou jisti, jestli by si zmínkami o této ohrožené menšině ideologicky neuškodili, protože by museli připustit, že je dalekosáhlý rozdíl mezi "tou jejich propagandistickou" a mezi skutečnou genocidou, vražděním a rasismem !
 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Aktuální články

Reklama