Říjen 2019

Válka peněz

29. října 2019 v 5:33 | Petr |  Svět okolo
V učebnici dějepisu se dočtete, že Napoleon zvítězil u Slavkova, nebo hrdinný maršál Koněv osvobodil Prahu. Opravdu to tak bylo ? Nebo má pravdu Winston Churchill, který o vylodění v Normadii prohlásil, že bojovaly miliony bot, ponožek ešusů, stanů, lékárniček, konzerv, pušek, stovky milionů nábojů a vojáci, kteří celou tuto bagáž nesli. Mimochodem když jsme u toho - Sovětský Svaz dostal ve II. světové válce od USA 15 milionů vojenských bot (1/3 všech bot), 30% tanků T34 a 97% kolejnic byly z americké oceli a to nemluvím o 30% letadel, které ani nebyly z amerického materiálu ale rovnou to byla letadla MADE in U.S.A. dovezená do C.C.C.P. ( celkem 18 000 kusů ). Jenom abych uklidnil "politicky rozčilené" - Británie dostala od U.S.A. ještě 3x více než Sovětský Svaz, nejen v surovinách a výrobcích, ale hlavně ve válečných úvěrech.

II. světová válka učinila zjevným, že životy se ztrácejí na bojištích, ale vítězství se odehrává v továrnách daleko v zázemí. Historici prohlašují, že válečná výroba spojenců překonala válečnou výrobu Němců až někdy na jaře 1943 - a teprve toto přineslo zvrat na bitevních polích ( viz masivní dodávky Sovětskému svazu )

Takže zdá se to jasné - válku vám někdo musí platit. Když stát A válčí se státem B zdá se to taky jasné. Lidi dřou jak Bulhaři, platí nelidské daně, vláda zasedá - a daně + státní rezervy vydává na válku. Ale co občanská válka ? Některé občanské války jsou z finančního hlediska dětsky jednoduché. Třeba nedávno ukončený ( a mezitím znovu rozhořelý ) 50-letý konflikt v Kolumbii. Levicová vláda finacovala boje - ropou, pravicoví partyzáni - kokainem. Ba dokonce když v roce 2016 se schylovalo ke konci, vyvstal problém čím nahradit kokové keře, které - na rozdíl od jakékoliv jiné zemědělské plodiny - poskytují úrodu prakticky bez práce, stačí občas otrhat listy.

Byly tady pokusy válčit ( téměř ) bez peněz. Povstání ve Varšavském ghettu, Slovenské národní povstání a další potlačené konflikty. V tomto případě je scénář téměř vždy stejný : povstalci vykradou zbrojní sklady regulerní armády na určitém území. Jsou regulerními vojsky obklíčeni, po spotřebování ukořistěného vojenského materiálu jsou krvavě potlačeni a jejich zbytky zahnány k partyzánskému boji do hor ( nebo do zajetí a pece v koncentráku ).

Dostáváme se k moderním konfliktům a zde máme jedinečnou možnost se vzdělat se v praxi ( občanské ?? ) války. Nechci dráždit internetovou cenzuru a taky jestli jsou vám vaše účty na Facebooku i jinde milé nepoužívejte udávající vyhledavače typu Googlu. Heslo pro ne-udávájící vyhledavače je "Syria War GoPro". Móda selfíček a "akčních kamer" nám totiž pronikla i do války. Na těchto videích je pozoruhodné jak Syrská, Ruská, Turecká ( Americká ) vládní vojska jsou vybavena jak na "cvičení Štít 1984" - narezlá BVP-2, tanky T-55 občas T-72. Proti nim mohamedání z Islámského státu ( nebo syrských "demokratických" ;-) sil ) meloucích dokola "Alláh Akbar" - s tím nejnovějším pěchotním vybavením, které Saudská Arábie, nebo Irán dovedou sehnat - ještě v polystyrénových obalech. Laserem naváděné protitankové střely, noktovizory, granátomety, drony. I ty Toyoty Hillux s kulometem na korbě jsou fungl-nové, včetně toho kulometu. Kdyby mohamedání s GoPro nebyli zoufale zbabělí, nevycvičení a spoléhající jen na Alláha, kterému je to fuk - asi by v tomto konfliktu měla vládní vojska ( kterékoliv vlády ) opravdu horké chvilky.
Tušíte kam směřuje dnešní pohádka ? Situace v Evropě se ( salámovým způsobem ) zhoršuje, blíží se Vánoce, které přinesou další teroristické útoky. Odkud vezmou zbraně ( a prachy na ně ) terorističtí mohamedáni je jasné. Nejasné je, co by se stalo kdyby ( třeba v roce 2050 ) se situace stala neúnosnou a my ( zatím ) bezúhonná společenská většina - platící nelidské daně k výživě, výcviku a výstroji armády a policie - bychom museli hájit rodinu a obec se zbraní v ruce ?

Tedy přesněji - co by se stalo - až bychom vyčerpali zásoby z vykradené vojenské posádky a okresní policejní stanice ? Druhá strana by měla, to nejlepší co dovede Irán a Saudská Arábie koupit, včetně ( ekologicky šetrné - elektro ;-) ) Toyoty Hillux s ( ekologicky šetrným ) kulometem na korbě. My bychom měli ječící "mírotvorné" - ve skutečnosti však zbabělé a podplacené "pro-islámské" aktivitsy, visící na obou rukou, obou nohou a hrdle každého, kdo by chtěl ( případné ) revoltě většinové společnosti pomoci. Naopak - vojsko a policie, které desítky let financujeme daněmi by sloužíly druhé straně a to nemluvím o případné Euro-armádě, která by každý evropský stát proměnila v německo-francouzský protektorát jak Česko v březnu 1939.

Otázka je koho by podpořili globální miliardáři, kteří dnes podporují spíše stranu svých ropných obchodních partnerů a jejich rychle se množícího = zisk slibujícího obyvatelstva. Naše situace není tak odlišná od situace našich předků od Chlumce - desítkami let práce a placení daní jsme dokonale pro-finacovali stát, který se v případě opravdu špatné bezpečnostní situace v Česku i v Evropě postaví proti nám. Ba dokonce peníze vydělané naší rukou - budou financovat druhou stranu. Otázka je jestli už dnes se dá budouchí civilizační konflikt takto předjímat a nějak se na něj připravovat. ( Začnete-li sázet kokové keře - rozhodně o mně nemluvte ! )

Čistě finančně vzato - doufejme, že že konflikt nebude nutný ještě velmi dlouho, protože zatím jsou karty z přízemního hlediska "bot, konzerv a patron" rozdány tak, že v případě povstání proti terorismus podporujícímu Euro-establishmentu - máme možnost se statečně vzbouřit a hrdinně padnout "za principy", ale zatím nemáme prachy na to - prosadit svou.

Chvála SSD

22. října 2019 v 5:45 | Petr |  Počítače etc...
Ještě než jsem s ní začal chodit, koupila si paní Kubáčová notebook Hewlett Packard ... prémiová edice ... růžový hliníkový obal ... laserem vypálené kytičky a ptáčci ... luxus za dostupnou cenu ... Smutné na tomto přístroji bylo, jak hluboko klesla firma HP od dob mého notebooku HP nc6320, který mám dodnes a právě tento odstavec na něm píšu. Půl roku před uplynutím dvouleté záruky se ( její ) notebook začal přehřívat tak až tepelná ochrana prakticky zastavila procesor a z jeho útrob smrděl škvařící se plast, takže vám zbylo po zapnutí tak 30 sekund na práci - než byl konec. Takže reklamace. Jenomže paní Kubáčová ( navzdory mé zoufalé snaze ) neuznává něco jako "zálohování dat". proto jsem musel z notebooku vyšroubovat pevný disk a z něj stáhnout její absoventskou práci na VOŠ zdravotnické - těsně před dokončením, těsně před absolutoriem. Výsledek : reklamace neuznána : "uživatel zasahoval do přístroje". Tak jsem notebook rozebral a nestačil jsem se divit. Žádné komponenty přišroubované k závitovým vložkám v kovovém šasi kvalitními šrouby jako u mého notebooku. Naopak. Vnitřní konstrukce byla založena na hliníkové desce tloušťky alobalového tácku na párek, ke které byly ostaní komponenty "přihňahňány" tavným lepidlem - nyní rozteklým všude uvnitř. Od té doby NIC se začkou Hewlett Packard nesmí přes náš práh....

Co s nefunkčním notebookem během vánočního úklidu ? Znovu vyšroubovat pevný disk ( protože není čas aní síla jej "bezpečně" smazat ) a šup se "žďorbem" do elektro-odpadu. Tímto způsobem se mi za léta nahromadilo několik "notebokových" SATA pevných disků. Které "nejsou ještě tak staré" a hlavně - leží v krabici k ničemu. To je jeden faktor a druhý faktor je, že jsem dělal pořádek na domácím diskovém úložišti a našel jsem tam "bordel". Zálohy pomíchané, často opakovaně nakopírované staré věci zabírající diskový prostor atd. Takže jsem celou věc pojal systematicky - Koupil jsem SATA rámeček - tedy převodník ze SATA na USB a všechny osamělé disky jsem prozkoumal - jedinečná data z nich zálohoval a co pak s nimi ?

Hraní ! Tedy jsem opakovaně kopíroval 2 GB video a 2 GB katalogových listů v PDF jako "velké a malé soubory" a stopkami měřil přenosovou rychlost mé, již archaické technologie založené, na Widows XP, Total Commanderu, USB 2.0, vše na 4 GB paměti Core2 Duo 1,83 GHz notebooku z roku 2007. Pro zajímavost - nejpomalejší USB flash klíčenka, kterou vlastním "EMTEC" měla 4,6 MB/s na "velkých" a 2,3 MB/s na "malých" souborech. Pradávný disk Seagate - 80GB 5400 otáček měl 14,2 MB/s + 8,6 MB/s a o něco novější, ale též prastarý "disk paní Kubáčové" Seagate 500GB 7200 otáček měl 16,4 + 12,1 MB/s.

Je to málo, nebo mnoho ? Moje dlouhodobá zkušenost s "domácím testováním" je taková, že jsem se nikdy ani nepřiblížil ani ke katalogovým údajům výrobce, ani k hodnotám naměřeným redaktory v počítačových časopisech. Takže mi zbyla hromádka již opravdu neužitečných disků ve které dominovala majorita starých 80GB disků zcela stejných jako ( do nedávna pracoval ) v mém notebooku. To mě přivedlo na myšlenku "naklonovat" na všechny disky svůj pracovní hard-disk a získat tak svéráznou "zálohu", kdy při selhání jednoho strčím do notebooku další disk a na něm bude zcela identická instalace operačního systému. Jenom nová data se nahrají ze zálohy. Když jsem zkoumal tuto možnost, zjistil jsem že jedním z nejpopulárnějších softwarů pro tento účel je "CloneZilla" - linuxová distribuce ovládaná v textovém režimu - a tomu se nedalo odolat.

Takže jsem "rozklonoval" svůj počítač na 4 pevné disky a stopoval to, co nejčastěji najdete na YouTube - "jak rychle startují Windows". Tedy :
  • Původní staříčký disk Hitachi 80GB 5400 otáček = 55 sec.
  • Nepatrně novější Seagate 80GB 5400 ot. = 52. sec.
  • Western Digital 80GB 5400 otáček = 49 sekund, ale vydával u toho tak strašlivé zvuky, že se přestal jevit jako vhodný pro "zálohu".
  • Seagate 500GB 7200 ot. 37 sekund.
Zajímavý poznatek z tohoto měření - nepříliš velké zlepšení ve čtecí rychlosti * nepříliš velké zlepšení v "seekování" ( přístupové době k různým sektorům - viz zápis malých souborů ) = znatelné zrychlení ve startování Windows + nikoliv zásadní, ale přesto znatelné zrychlení práce celého systému pomocí disku paní Kubáčové se 7200 otáčkami.

Čtenářové jistě tuší co bude dále - začali mnou šít všichni čerti - vyzkoušet "zlaté tele" moderního computingu = SSD neboli Solid State Drive - neboli Flash disk zamontovaný místo rotačního a magnetického pevného disku. Tím že dekády a dekády vývoje softwaru počítaly s rotačními magnetickými disky - jsou SSD, se svým "mazáním bloků" a "wear levelingem" - technologie z jiného světa, plná černé magie a diskusí na internetu, kde se "zasvěcenci divoce hádají". Proto jsem koupil relativně "skromný disk s dobrou pověstí" Samsung EVO 860 velikosti 240 GB a zkusil jak to bude fungovat u borce středního věku, kterému v počítačích dávno ujel vlak.
Výsledkem bylo to, že jsem své Windows XP ( poslední produkt Microsoftu u nás doma ) přizpůsobil nezvyklé technologii jak jen šlo - vypnout Swap na disk vypnout všechny zbytečné zápisy typu "aktualizace data posledního přístupu k souboru". Nicméně jsem odmítl "černou magii" typu zarovnávání sektorů diskového svazku k blokům SSD atd. Jediné co jsem udělal pro "prodloužení životnosti" SSD je že jsem si "dopřál" zvětšení diskového prostoru na dvoj-násobek to jest z 80 na 160GB, což jinými slovy znamená že na 240GB SSD jsem nechal 80GB = celou 1/3 nenaformátované oblasti do které se Windows nikdy nepodívají ( nicméně FLASH bloky z ní bude SSD využívat pro zápisy a wear leveling )

A výsledky - Zápis velkého souboru 22 MB/s, malé soubory 16 MB/S. Kopírování ze SSD na SSD uvnitř notebooku 66 MB/s. Start Windows 22 sekund - což na jedné straně je méně než polovina z původních 55 sekund, ale na druhé straně to není úplně "omračující" zlepšení oproti 37 sekundám, které dosáhl ( můj nejlepší ) rotační disk. Pravděpodobně celý tento článek je silně poznamenán "úzkými hrdly" mého počítače, ale stejně je na tom každý vidlák, který má počítačovou sestavu kategorie : "po žních do elektro-odpadu".

Nicméně - celkový dojem - Pááááni !!! Kdysi jsem mládeži tázající se : "jak bylo možné pracovat bez přepínání aplikací v liště" - popisoval dobu MS-DOSu slovy : "multitasking nebyl nutný, protože každý software startoval pod sekundu". Přesně tak to mám na notebooku dnes. Proti "váhavosti" rotačního disku je práce se SSD - Express Turbo realita. Možná s poněkud méně přísným limitem "start pod 3 sekundy". V každém případě je to až nepříjemně nezvyklé že na cokoliv kliknete počítač bez váhání "cholericky" provede, až vás z blikání oken bolí oči.

Jenom taková poznámka - některé věci prostě nevymyslíte : Jelikož je SSD "malá, lehká, skoro prázdná krabička" po jejím zamontování do notebooku vznikla uvnitř "rezonanční dutina", takže pravý reproduktor začal mluvit s lehkou ozvěnou "jako z kýblu" a to poněkud kazí stereo efekt.

V každém případě - jestli nad tím váháte - neváhejte. "Zazálohute všechno", kupte SSD a zábava s "CloneZillou" za podzimních plískanic je zaručena. Dokonce i kdyby SSD mělo za týden selhat, kvůli mému příliš vidláckému přístupu a "nedostatku černé magie" při instalaci - což nepředpokládám - spíše bych čekal brzké selhání výrobní vadou - i tak by to za tu legraci stálo.

Open source slinivka

15. října 2019 v 5:40 | Petr |  Roboti
Když dáte ruku dozadu ve stylu "táákhle mě bolí záda" budete ji mít opřenou o 2 bederní obratel. Na druhé straně tohoto obratle směrem do břicha je na zadní stěně břišní dutiny slinivka břišní, která ač je to jedna žláza - v skutečnosti jsou to minimálně 2 žlázy v jednom obalu. Tedy část slinivky je opravdu "slinivka" - produkuje alkalický sekret a do něj trávicí enzymy na bílkoviny, tuky, škroby, které vývody - "slinivkovody" spojenými se "žlučovody" míří do střeva.

Tahle část slinivky nás zajímá jen potud, že existuje onemocnění zvané "pankreatitida", kdy enzymy produkované v neaktivní formě se místo ve střevě aktivují už ve slinivce. Tím vznikne bludný kruh kdy jedny enzyny aktivují další enzmymy až slinivka natráví sama sebe a svého páníčka zabije, buď hnisáním v břiše, proděravěním střeva nebo žaludku nebo krvácením z natrávených břišních cév. Nejčastější příčina jak přijdete k této chorobě je u nás na prochlastaném východě - podráždění slinivky chlastem - co taky jiného....

Druhá žláza uvnitř slinvky zvaná Langerhansovy ostrůvky neprodukuje žádný viditelný sekret ale hormony Insulin, Glukagon, Somatostatin, VIP, Gastrin, Serotonin a ještě pár dalších. Choroba této části slinivky je notoricky známá a jmenuje se Cukrovka. Principem je že produkce insulinu nestačí potřebám organismu a to proto že :
  • Langerhansovy ostrůvky jsou zničené našim vlastním imunitním systémem = "alergie na slinivku". Výsledkem je tzv Cukrovka I. typu - mladí lidi najednou mají vysoké cukry, divoce močí sladkou moč, mají ketoacidózy, žízeň, musí si píchat insulin. Tato choroba začíná v mladém věku a po 20-30 letech většina diabetiků umírá, protože doposud se nedalo zabránit zničení cév, nervů, ledvin neustále kolísajícími hladinami cukru.
  • Cukrovka II. typu : Obézní borci středního věku žerou a žerou. Výsledkem je že slinivka se snaží a snaží, a produkuje kvanta insulinu, kterého je v organismu tolik, až receptory pro insulin podlehnou "down regulaci", kterou známe ze seriálu o drogách. Insulin se tak stane ( svého druhu ) drogou, která se točí v bludném kruhu : čím je insulinu více, tím méně je jeho receptorů a tím jsou menší jeho účinky a tím je vyšší krevní cukr, který nutí slinivku k produkci dalšího insulinu.... Zdá se že nejúčinnější léčbou této choroby je "malý dvůr a velý bič" - snížit příjem potravy na 1/4 dosavadního množství - zhubnout rychlostí kilo za týden 30 kilo. Dlouhodobě hladovět, aby se zlomil bludný kruh a citlivost na insulin se obnovila a daší věci, které jsou na obzoru ale doktoři je zatím přiliš nedoporučují. Jednak z důvodu zatím neprozkoumané ne-bezpečnosti a jednak protože pro lidi kteří si nemírnou konzumací všeho možného způsobili cukrovku je vidina 5 a více měsíců ( skoro ) hladu a zbytek života "s plátkem sýra a kolečkem mrkve na den" - příliš šokující.
Cukrovka typu II. ( které je přes 90% všech případů ) nás dnes nezajímá, protože mám na jazyku jinou historku :
Když u cukrovky I. typu chybí insulin je jasné, že už desítky let se v hlavách inženýrů motá idea "robotické slinivky". Neboli přístroj měří cukr, vypočte dávku insulinu a tu píchne. Celých 30 let, co sleduju zdravotnictví je zábavné sledovat fenomén "už to skoro máme" - tedy celých 30 let technologie k robotickým slinivkám " je už skoro připravená".
Takže así před 2 měsíci vtrhne do mé ambulance pacient, diabetik I. typu a vítězoslavně prohlašuje : "Dostal jsem senzor a to úplně změnilo můj život". "Senzor" je kontinuální měření krevního cukru čidlem, které je na 7-14 dní nepřetržitě zapíchnuto pod kůži a měří každých 5 minut aby se pacient nemusel opakovaně píchat do prstru a měřit si cukr klasickým glukometrem, což je velice nepříjemné.

Takže "změna života" spočívala v tom, že milý pacient začal podle měřených cukrů experimentovat s diabetickou dietou až objevil systém stravy, který vedl k tomu, že snížil spotřebu insulinu o 2/3 a přitom mu cukr i glykovaný hemoglobin ( zvaný cukrovkáři "dlouhý cukr" ) klesly v průměru o 30%. Na tomto systému stravy je zajímavé to, že nápadně připomíná do nedávna doktory nenáviděnou "Atkinsonovu dietu" a její méně povedenou českou variantu : "Dělenou stravu dle Lenky Kořínkové". Zejména od toho druhého bych vás ale chtěl raději odradit.

OK takže diabetik přišel na diety, které extrémně snižují nároky na insulin, ale jak se vlastně podává insulin ? Klasická metoda spočívá v tom, že si několikrát denně pícháte insuliny různého typu, které se v organismu vstřebávají a odbourávají různě rychle. "Rychlé insuliny" po jídle a "pomalé insuliny" mezi jídly a na noc. Z tohoto systému mají diabetici 1. typu hokej takže ti mají "insulinovou pumpu" - neboli baterií, displejem počítačem, krokovým motorem a ampulí se super koncentrovaným "rychlým" insulinem vybavenou krabičku, která hadičkou s jehlou zapíchnutou pod kůži dodává insulin v nepatrných dávkách, podle předem naprogramovaného profilu - neustále. Tedy např. místo jedné dávky pomalu vstřebatelného insulinu na noc jsou stovky mikro-dávek rychlého insulinu každých pár desítek vteřin.

Máme tedy celý systém - kontinuální senzor, který před Bluetooth posílá data do smartfounu, který přes bluetooth umí řídit "hacknutou" insulinovou pumpu - sláva - dejte mi robotický pankreas! Tak jednoduché to ale není - přední světoví výrobci insulinových sensorů a insulinových pump se kvůli - konzervativismu - obavám o bezpečnost - obavám o zisky - nutnosti extrémně drahého státního schvalování - této ideji úporně brání. Až se našel Ajťák - diabetik, který věnoval 5 let života prolamování bezpečnostních systémů insulinových pump, až nakonec "robotická slinivka" vznikla iniciativou "hackerů a makerů s Arduínem" pod heslem "Necheme dále čekat"
Takže jsem čekal jak mlsný vlk až v českém zdravotním systému potkám někoho, kdo vlastní všechny komponenty "Open source slinivky" a taky je má pospojované v jednotný systém. Zatím jsem se dočkal jenom nepřímo. Měli jsme "Sjezd klinických biochemiků", kde jsme měli přednášku o "manželce diabetičce", které "manžel ajťák" robotickou slinivku vyrobil. Profesor diabetolog tam ukazoval i nějaké křivky stáhnuté ze systému. Ženská, která by s klasickou léčbou byla extrémně nestabilní a hladina cukru by ji lítala "od Šumavy k Tatrám" má už několik měsíců ve dne v noci, před jídlem, po jídle konstatní hladinu krevního cukru 5,7 mmol/ litr, přičemž horní hranice normy "na lačno" je 5,6 mmol / litr.

Jinými slovy robotická slinivka udržuje krevní cukr v těsnějším rozmezí než vlastní zdravá slinivka. Což samozřejmě budí nějaké ty otázky :
  1. Jak je to možné ? Robotická slinivka má dvě zásadní výhody - daleko větší výpočetní výkon než systém založený na difuzi molekul glukosy na povrchu buněk v živé slinivce. Navíc má paměť minulých průběhů, navíc má agresivní Fuzzy logiku ve výpočtu a navíc nějakou tu "umělou inteligenci" maprogramovanou ve smartfounu a mimo to má i tlačítko "právě jdu jíst", "právě jdu sportovat" atd. Takže software ví daleko přesněji a dříve, co se živá slinivka dozví až je to dávno v běhu. To samo o sobě by nestačilo. Insulinová pumpa má ještě druhou výhodu kterou reálná slinivka nemá - obrovské zásoby vysoce koncentrovaného insulinu k okamžitému použítí - může tedy dávkovat inzulin daleko rychleji než by jej živá slinivka stíhala syntezovat.
  2. Znamená to že diabetes je u této ženy vyléčen ? Je pravděpodobné, že životní perspektiva diabetiků s robotickými slinivkami je daleko lepší než bez nich a patrně se blíží životní perspektivě zdravého člověka, ale je třeba mít na paměti ještě 2 další věci :
    1. Pankreas krom insulinu uvolňuje ještě spoustu dalších hormonů a nevíme jak ty a celý systém bude reagovat na "roboticky udržovanou" stálou hladinu cukru. Historie medicíny ukazuje, že po čase se asi zjistí, že organismus je na nějaké to kolísání zvyklý a takové kolísání se pak bude muset uměle naprogramovat.
    2. Nezapomínejte že cukrovka 1. typu je "alergie na vlastní slinivku". Alergický imunitní systém zůstává a může útočit na ostatní žlázy produkující hormony ( často útočí na štítnou žlázu ) a krom toho může ničit i jiné části organismu ( klouby u revmatismu, filtrační systém ledvin a další ) což se taky často děje.
  3. Kdy bude profesionálně vyráběná robotická slinivka pro všechny diabetiky ? To je problém z největších. Už jsem zmiňoval : Obavy o bezpečnost. Blbuvzdornost. Složité testování. A k tomu přistupuje ještě nový a paradoxní fenomén. Farmaceutickým firmám by se do výroby robotických slinivek eventuelně chtělo, kdyby mohly žádat 100 000,- za kus, ale to asi nebudou moci, když je známo, že ji amatéři umí vyrobit z Arduína, smartfounu a hodinek Pebble asi tak za 3999,-
Musím konstatovat, že toto je mimořádně vzrušující oblast, kde se mé koníčky a profese střetávají, takže vyčkejme věcí příštích, jestli amatérský projekt robotické slinivky břišní nakonec nabere stejně úspěšný směr jako jiné původně amatérské "open source" projekty typu operačního systému Linux a dalších.

Jak gauneři počítají uhlíkovou stopu.

8. října 2019 v 5:44 | Petr |  Příroda
Dnes, v dobách laciné kosmické dopravy firmou SpaceX, stojí doprava 1 kilogramu nákladu na oběžnou dráhu ZeměKule kolem 1000 dolarů, ale bývaly doby kdy tato cena byla téměř 100 000 dolarů, tudíž mě, už jako "jinocha sotva patnáctiletého", zajímalo kolik a čeho potřebují kosmonauti ve vesmíru, aby prežili. Tedy k pohodlnému přežití na Mezinárodní kosmické stanici je třeba 300 kilo kyslíku 650 kilo dehydrované potravy a 300 kilo vody na rok. ( voda jen doplňuje ztráty v recyklačním systému ISS ). Proto mě poněkud šokovalo že za nejúčinnější "opatření proti CO2" je považováno "nemít děti", a to protože dítě ( úúúdajně ?!? ) vyprodukuje 58.6 tun CO2 za rok. Dokonce to píše WikiPedie. Dítě spotřebuje méně než dospělý kosmonaut, navíc bez dopravy raketami, proto je opravdu těžké si představit, jak je možné z 650 kilo potravy a 300 kilo kyslíku vyprodukovat 60 tun CO2....

Proto jsem pátral a spočetl vlastní ( neúplnou ) produkci CO2, která mi po velikém trápení a odhadování vyšla na 5,3 tuny CO2 - bez CO2 z výroby mnou koupeného zboží, které jsem spočítat neuměl :
  1. Potrava : 12 Mega-Joule denně = 540 kilo suché hmoty potravin za rok = přibližně 900 kilo CO2
  2. Doprava : 7 000 km při spotřebě 8 litrů = 6,4 kilogramu benzínu na 100 km = 1700 kilo CO2.
  3. Elektřina : 1MWh za rok v uhelné elektrárně s účinnosti 35% = 1300 kilo CO2 za rok.
  4. Teplo : 10 GigaJoule ročně při 80% účinnosti teplárny = 1400 kg CO2 ročně.
Dohromady 5,3 tuny, bez koupeného zboží. Oficiální statistika za Českou republiku uvádí 9,2 tuny CO2 na osobu a rok. Zdá se že statistika i mé výpočty si docela odpovídají.

Tím se dostáváme k hezkému srovnání. Lidé ve středověku, celý život na pokraji hladu, umírající ve 40 letech ( prý ) ročně vyprodukovali 1,2 tuny CO2. Současný průměr včetně chudého rozvojového světa je 4,9 tuny/rok. Ještě zajímavější je, že "klimatické konference" ( se tím na veřejnosti nechlubí, ale ) předpokládají, že "lidi donutí ke skromnosti" na úrovni 2,1 tuny CO2 ročně v roce 2050, což odpovídá státům jako Albánie, Peru nebo Urugay.

CO2, které vypouštíte do atmosféry si musíte nejprve koupit v podobě potravin, energií nebo zboží. Lze tedy řící že existuje přibližná úměra CO2 = peníze. Takže - vynucený pokles produkce CO2 z 9,2 na 2,1 tuny ( tedy o 3/4 ) v praxi znamená - "vezmi šrajtofli, vyhoď z ní 3/4 peněz do kanálu a ze zbytku se snaž nějak přežít! " Takže "uhlíkově šetrná" společnost bude navíc sakramentsky "finančně šetrná". Něktěří xenofobové, fašisti a rasisti by se nebáli použít výraz : "bída ( skoro ) jako ve středověku". ( Bude se 2,1 tunový limit týkat i "klimatických funkcionářů" ? )

OK takže 140 kilový dospělý chlap vyprodukuje 9,2 tuny ročně, zatímco naše dcera - váha 14 kilo ( tedy 1/10 ) by měla vyprodukovat 6x tolik tedy 58,6 tuny. Pro srovnání spočtu ještě svoji celoživotní produkci - při dožití 80 let - to je 736 tun CO2.
Takže jak "vědci" počítali produkci CO2 u dětí - cituji doslova :
For the action 'have one fewer child,' we relied on a study which quantified future emissions of descendants based on historical rates, based on heredity (Murtaugh and Schlax 2009). In this approach, half of a child's emissions are assigned to each parent, as well as one quarter of that child's offspring (the grandchildren) and so forth. This is consistent with our use of research employing the fullest possible life cycle approach in order to capture the magnitude of emissions decisions.

Přibližný překlad výše uvedeného :
Pro akci "mějte o jedno dítě méně" jsme vycházeli ze studie, která kvantifikuje budoucí emise potomků založené na historických datech o dědičnosti. (Murtaugh a Schlax 2009). Při tomto přístupu se polovina emisí dítěte počítá každému rodiči, stejně jako čtvrtina produkce potomstva tohoto dítěte ( vnoučat ) a tak dále. To je v souladu s naším využitím tohoto výzkumu zahrnujícího plný rozsah životního cyklu s cílem zachytit celý dopad rozhodnutí na emise.

Jenom takové poznámky :
  1. Nejedná se o snahu poctivě spočítat produkci CO2 u dětí. Příkaz "mějte o jedno dítě méně", což pro většinu žen v Evropě znamená : "němějte děti vůbec" je předem dán a autoři jen "natahují" realitu na teno "objev".
  2. Nepočítá se produkce CO2 tady a teď ( = produkce za rok ), ale v rámci "dědičného hříchu", se do produkce CO2 u dítěte počítá z palce vycucaná produkce veškerého jeho budoucího potomstva až po konec časů, bez ohledu na to, jak se tyto generace potomků budou chovat a kolik jich vůbec bude. "Vědci" totiž úmyslně ignorují ( nic netuší ? ) o učivu prvouky 4 třídy, kapitola : "koloběh látek v přírodě", kam patří i CO2.
  3. I přes veškerou podvodnou snahu jim vycházení viditelné nesmysly. Jsou totiž celkem 3 přístupy jak k produkci CO2 u dítěte přičíst i produkci u jeho potomků :
    A. počítáme že dítě bude mít dvě děti, 4 vnoučata, 8 pravnoučat a tak dále až do nekonečna. Zároveň však počítáme že do bilance CO2 jde 1/2 ze 2 dětí, 1/4 ze 4 vnoučat, 1/8 z 8 pravnoučat. Tedy v každé generaci přičítáme jednoho člověka - součet této "nekonečné číselné řady" je taky nekonečno = nekonečná produkce CO2 - což je logické, protože pokud jdeme opravdu daleko do minulosti - nakonec zjistíme že každý je vzdáleně příbuzný s každým a v rámci koloběhu uhlíku každý jeden atom uhlíku na ZeměKouli alespoň jednou prošel metabolismem některého našeho vzdáleného předka a stejně tak, dříve nebo později, projde metabolismem některého našeho vzdáleného potomka.
    B. Počítáme 1/2 z jednoho dítěte, 1/4 z jednoho vnoučete, 1/8 z jednoho pravnoučete atd. až do nekonečna. Tato číselná řada ač nekonečná má konečný součet a to je 2 měl by nám vyjít dvojnásobek roční produkce CO2 u dospělého což je 18,4 tuny v česku nebo 9,8 tuny, pokud bereme celosvětový průměr. Tato suma se klimatickým podvodníkům zdála malá takže zvolili 3 možnost :
    C. Počítáte jako v bodě A. ale nikoliv do nekonečna - ale do nějakého limitu - nejbližší klimatické konference ? Narození vašich vlastních dětí ? Nebo čehokoliv. Takový výpočet ale má ještě menší oporu v realitě než počítat "dědičnou produkci CO2 navěky". Znamená to že po X generacích přestanou lidi dýchat ? Nebo se oblíkat ? Nebo si doma topit ? ( Podle plánů ekologistů určtě ano ! ) Přesně tímto způsobem vznikla hodnota 58,6 tuny na dítě a rok, ale mohlo vzniknout jakékoliv jiné číslo - záleží jestli přičtete číslo bot, telefon na milenku, včerejší datum, nebo cokoliv.
  4. Je pozoruhodné, že "zbavit se psa" dle autorů nevede k úsporám CO2. Asi si neuvědomili, že i pes je savec, který žere, dýchá a mívá štěňata dokonce ve větším počtu a častěji než lidi mají děti. Proto se mělo i u něj lhát, stejně jako u dětí, aby rozdíl nebyl tak nápadný.
  5. Autoři se rozčilují, že doporučení "nemít děti", ač nejúčinnéjší - není zahrnuto v žádné středoškolské učebnici "boje proti klimatu" v Kanadě....
Je pozoruhodné, jak klimatologie vrací do společnosti feudální prvky : skromnost na hranici bídy, vynucená bezdětnost, dědičná vina .... Už chybí jenom bičování hříšníků, nevolnictví a předčasná smrt v horečkách a bude středověk zase komplet. Nemohu ( znovu ) nepoložit Kubáčovu jedovatu otázku: Bude bezdětný, polo-hladový režim platit i pro globální miliardáře ? Politiky ? Manažery mega-korporací ? Intelektuální elitu ? Číňany a Indy ? Mohamedány se čtyřmi maželkami ?

Za normálních okolností bych ignoroval matematickou negramotnost, která je nyní zcela běžná. Tento případ ale pronikl až do médií, na univerzity a "klimatické konference". Začínám se obávat, jestli celou problematiku klimatu dokonale nevystihuje starý vtip : "Když vidím jací my jsme inženýři, bojím se zajít k doktorovi". Jinými slovy "když vidím jaká etika a kvalita práce vládne v oblasti klimatologie" začínám se obávat, jestli příští vládní proti-oteplovací opatření typu : "zákaz prodeje automobilů" nebo "povinná sterilizace žen" bude výsledkem :
  1. Výpočtu
  2. Chybného výpočtu
  3. Úmyslného podvodu
  4. Marketingové strategie pávě se hodící do krámu
Nebo nějaké úchylné kombinace těchto i jiných faktorů.

Solaris

1. října 2019 v 5:44 | Petr |  Filosofování
Je to drzé, ale napíšu to : Kolega - lékař a soused z blízkého Krakova - Stanislaw Lem - napsal v roce 1961 román Solaris : V nespecifikované vzdálenější budoucnosti je objevena planeta, která krouží kolem dvojhvězdy po dráze, která neodpovídá gravitačním zákonům. K planetě je vyslána výprava, která zjistí, že téměř celý povrch planety je pokryt oceánem, který má vlastnosti živého tvora, který je pravděpodobně vysoce inteligentní. Pravděpodobně daleko inteligentnější než všichni lidé dohromady. Zcela jiný než jakákoliv lidstvu známá forma života a pravděpodobně ovládá teorii relativity / kvantovou fyziku. "Ovládá" neznamená, že umí vzorečky, ale v každém bodě jeho mateřské planety běží čas jinou rychostí, planeta se pohybuje navzdory gravitaci a tak.

Samotný román začíná v okamžiku, kdy po více než sto letech málo úspěšného zkoumání tohoto tvora se odmlčí posádka výzkumné stanice, která obíhá kolem planety. Je vyslán psycholog, který přistane na výzkumné stanici, aby zjistil, že jeho kolega a učitel je mrtev a ostatní členové posádky jsou zamknutí ve svých kajutách a laboratořích a odmítají komunikovat. Letmým kontaktem mezi dveřmi s nejvíce kompenzovaným členem posádky dostane informaci : "počkej až to přijde" aniž by dostal přesnější popis co a jak má přijít.

Nicméně "to" brzy přijde, kdy psycholog začíná na stanici potkávat lidi, kteří by zjevně neměli existovat a za několik dnů se dokonce probudí v náručí své manželky, která spáchala dokonanou sebevraždu před 19 lety. "Manželka" jej přátelsky, ale nekompromisně pronásleduje po celé lodi, proto se rozhodne zavřít ji do transportní rakety. Osoba / halucinace však má tolik síly, že se zdá, že mnohatunovou raketu rozbije zevnitř, proto ji v panice odpálí na vysokou oběžnou dráhu kolem planety Solaris. Mezitím pomocí série složitých výpočtů, které by sám nezvládl ověřuje, zda je vůbec v bdělém stavu, nebo zdali halucinuje ve svém světě. Výsledkem je, že potvrdí že minimálně palubní počítač a tím pravděpodobně celá loď skutečně existuje mimo jeho vědomí, nicméně další den se vzbudí opět v náručí živé / mrtvé manželky, která je druhou kopií, protože odložené šaty první kopie má stále ve své kajutě.

Dojde k závěru, že "cizí lidé" pohybující se po kosmické lodi nejsou halucinace, ale že se pravděpodobně jedná o výtvory oceánu Solaris, který čte mozky kosmonautů a převádí jejich vzpomínnky do hmotné podoby. Postupně prochází celou literaturu kolem planety Solaris - "Solaristiku" a rekapituluje více než sto let neúspěšných snah o navázání komunikace s tímto podivuhodným tvorem. Ponořovali do oceánu liské stroje, jejich části oceán kopíroval, ale než vědci učinili jakýkoliv závěr tak s tím ( z nudy ? ) přestal. Na povrchu a pod hladinou oceánu se objevují tvary připomínající grafy ultra-složitých matematických funkcí, z nichž jenom nepatrná menšina je lidem srozumitelná. Po havárii prvního kosmonauta který se v oceánu utopil se na porchu objevily obrazy z jeho mysli - model jeho samého jako dítěte - zdeformované a gigantické, jeho rodiče a rodná ves. Pilot záchranné výpravy, který tyto věci viděl byl vyslýchán, jeho svědectví bylo odmítnuto a on sám zavřen na psychiatrii.

Nakonec hlavní hrdina analyzuje vzorek krve své "manželky" a dojde k závěru, že "kopie" není tvořena baryonovou hmotou, ze které jsme vytvořeni my i samotná planeta Solaris včetně živého oceánu, ale že je tvořena hmotou složenou z mezonů a neutrin, která pouze napodobuje strukturu běžné hmoty. Taková hmota je nestabilní a "hosté" existují pouze díky stabilizujícímu vlivu oceánu Solaris. Po tomto zjištění začnou kolegové hlavního hrdiny stavět "rušič" stabilizujícího vlivu oceánu Solaris, aby se mohli "hostů" na palubě výzkumné stanice zbavit. S tím však hlavní hrdina nesouhlasí, protože mezitím si na kopii zemřelé manželky zvykl natolik, že s ní chce nadále žít.

Kopie jeho manželky vychází z jeho vlastních vzpomínek na ni. Ona sama neví, že je kopie, postupem častu si však začne uvědomovat, že má ve svém vědomí obrovské mezery, na základě kterých zjistí, že není pravá manželka, což ji uvrhne do těžké deprese, při které od hlavního hrdiny uteče a během jeho spánku sama požádá jeho kolegy aby ji zničili přístrojem, který staví. Oceán Solaris čte v myslích svých výtvorů stejně jako v myslích lidí, na základě toho ( pravděpodobně ) pochopí princip individuality jedince, která mu jako jedinému - nesmrtelnému - tvoru na Solaris byla doposud neznámá a přestane další "hosty" vytvářet.
Moji čtenářové se samozřejmě mohou ptát, proč plýtvám jejich časem podrobným záznamem z čtenářského deníku. Genialita ROMÁNU Solaris je totiž v tom, že je stejně mnonovrstevný, nepochopitelný a myšlenky čtenáře zrcadlící jako OCEÁN Solaris. Pokusím se naznačit pár ideí :
  • Neschopnost komunikace mezi lidmi, zejména nesdělitelnost zkušeností a nedůvěra k bizarním zážitkům druhých.
  • Neschopnost komunikace napříč velkými rozdíly ve zkušenostech a inteligenci - my ( si myslíme, že ) vágně rozumíme pocitům a motivacím ptáčka na krmítku, ale naše mentalita je zcela mimo jeho obzor.
  • Sebestřednost lidí - cituji výstižný odstavec : "My nechceme dobývat vesmír, chceme pouze rozšířit Zemi k jeho hranicím. Jedny planety mají být pouštní jako Sahara, jiné ledové jako pól nebo tropické jako brazilská džungle. Pokládáme se za rytíře svatého Kontaktu. To je další licoměrnost. Nehledáme nikoho jiného než lidi. Nepotřebujeme jiné světy. Potřebujeme zrcadla. Nevíme, co s jinými světy dělat. Stačí nám jeden, i tím se zalykáme. Chceme nalézt svůj vlastní, idealizovaný obraz; tím mají být planety, civilizace dokonalejší než je naše, v jiných zase hodláme najít podobu naší primitivní minulosti. Jenže na druhé straně existuje něco, co nechceme přijmout, čemu se bráníme, ale vždyť jsme přivezli ze Země jen ryzí destilát ctností, hrdinský pomník lidstva! Přiletěli jsme sem takoví, jací skutečně jsme, a když nám druhá strana ukazuje pravdu - tu její část, kterou zamlčujeme -, nedokážeme se s tím smířit!"
  • Neplodnost avšak nepominutelnost převážné většiny vědeckého bádání, pokud bádáme nad věcmi jejich zákonitosti jsme ( zatím ) nepochopili.
A tak dále a tak podobně. Každému doporoučuji Solaris si přečíst a na konci intenzivně přemýšlet ( nikoliv ve stylu "rozboru díla" z gymnaziálních hodin češtiny ) co mu román říká. Je pozoruhodné jak Stanislav Lem "nastavuje zrcadlo" každému čtenáři včetně filmařů, kteří se pokusili román zfilmovat.

K tomu došlo celkem 3x z toho Tarkovského provedení z roku 1972 je považováno za filmové veledílo. Nejsem zastáncem toho že "ušlechtilá nuda" Tarkovského se nějak významněji dotýká podstaty románu. Obě mně známá filmová provedení spíše svědčí o tom, že fimaři daleko zaostávají za vzděláním a přehledem Stanislawa Lema a tak místo tíživé filosofické debaty na téma nesrozumitelnosti cizích myslí, kterou nepochoppili, pojali román jako soft erotiku a "dojení emocí" ze vztahu hlavního hrdiny a "kopie" jeho mrtvé manželky.

Intelektuálské "nepochopení" podstaty Solaris jde tak daleko, že k dnešnímu článku jsem nenašel ani ilustraci. Celý Internet je plný malůvek postav lomících rukama k nebesům a "chapadel z vesmíru" hrabajících se v lidské hlavě. Nakonec jsem si pomohl snímkem světélkujících mořských obrněnek noctiluca scintilans u pobřeží Hong Kongu, protože si myslím, že mezi "vědomím" nás a tohoto prvoka je ten správný, nepřekonatelný "mentální kaňon".