Všichni potřebujeme paintball

28. ledna 2020 v 5:10 | Petr
Nikdy jsem nebyl svému životu dostatečně vděčen k jak zajímavým věcem jsem se mohl dostat. Představte si třeba, že na vás do telefonu štěká nějaká důležitá úřednice ve špitále, že jste špatně vyplnili lejstro, ale vám je to fuk, protože jste těsně před tím přišli na to, co pacientovi ( pravděpodobně ) je, a tím jste mu ( pravděpodobně ) zachránili život. To jsou "transformující zážitky". Struktura receptorů ve vašem mozku, po takovém zážitku, už není stejná jako předtím.

Oblíbeným transformujícím zážitkem, dostupným každému muži, byla kdysi vojna. I v tom jsem měl obrovské štěstí, protože moje snaha opatřit si - jako marod "modrou (vojenskou) knížku" - jako všicni moji kolegové - selhala, a tak jsem strávil rok 1997 na Libavé. Rok, kdy armáda ukazovala lesklá pera, aby nás vzali do NATO. Rok, kdy celou Moravu zaplavily tisícileté povodně. Rok, po kterém jsem přestal sledovat akční filmy, protože střelba a výbuchy ve filmu jsou umělé jako sex s nafukovací pannou.

Jen pár historek, abyste měli tušení o čem je řeč : Rusáci nechali na Libavé značení vojenských cest v azbuce a úmyslně špatně kvůli "matení nepřítele". Proto jsme jezdili vždy ve dvojici : nově nastupující řidič a do civilu odcházející doktor, nebo opačně, aby alespoň jeden věděl kam se má jet a druhý se to od něj učil. Takže jsem jel s mladým šoférem jako první pomoc na výcvik nízkých průletů Migů 21. Nevím čím bychom při letecké nehodě stíhačky, která letí 1000 za hodinu 30 metrů nad terénem pomohli, ale to teď neřešme. Instruoval jsem šoféra začátečníka : "Letadlo se bude blížit. Budeš mít pocit, že letí rovnou na tebe, že přes lopatky turbíny vidíš oblohu za ním. Bude se obrovsky zvětšovat. Pak ucítíš svist sání do motoru, za setinu vteřiny uslyšíš největší rachot svého života. ( Borec ještě nebyl na dělostřelbách. ) Budeš mít pocit, že si můžeš sáhnout na břicho letadla. Pak budou všude kolem foukat horké plyny z motoru, které budou otřásat zemí i sanitou. Rozhodně je lepší vylézt ze sanity a všechno sledovat, aby úlek nebyl tak překvapivý a veliký." Na to mi klučina opodvěděl : "Dochtorééé KOPR!!!" - což je vojenská zkratka pro "Kurevský Odpor k PRáci", a protože mezi zdravoťáky jsme si moc nehráli na "vojnu", šikanu ani princip subordinance - nechal jsem ho, ať si dělá co chce. Všechno proběhlo přesně jak jsem popsal. Nad obzorem se objevila stíhačka : "ŠŠŠŠŠ - PRÁÁÁSK - BUUUM" ( a to se ten den lítalo podzvukově. ) Horké plyny ještě neodvanuly a vojáček vyletěl ze sanity s flekem na typickém místě : "Ježišmarijá dochtore... Já jsem dřímal a jak to boucho, tak jsem se leknutím pochcal !!"

Druhá podobná historka : Tankisti ze sousedních Přáslavic cvičili na Libavé. Zvoní telefon : "Okamžitě přijeďtě.... Epidemie průjmů v tankové rotě!" Takže jsem přijel a ve velínu střelnice sedělo na schodech asi 10 bledých vojáčků a drželi se za břicho. Takže jsem se začal vyptávat prvního z nich, co jedl, a jestli to jedli i ostatní a komu je špatně a komu není. Na to si jeden vojáček dodal odvahy a začal vykládat sám : "Nóó, když oni nás zavřeli do tanku. Bouchli nám nad hlavou poklopem. Pak tank nastartoval a uvniř byla tma, strašný hluk, horko a smrděly tam výfukové plyny. Pak tank jezdil sem a tam nahoru a dolů pod úhlem 45 stupňů a my jsme uvnit lítali jak blecha v krabici až.... Jsem se rozbrečel, poblil, pochcal a posral..." Tak jsem se zeptal "Komu se stalo to samé ??" Všichni bez výjimky.

Po těchto a mnoha dalších historkách ( dělostřelby v bunkru na terčové ploše ) jsem pochopil, že každý se může zhroutit, posrat a poblít strachy a přitom předem ví, že jde jen o cvičení, kde naděje na přežití ( dokonce bez úrazu ) je 97% nebo více. Je mi jasné, že moji čtenářové právě protestují, že jim by se nic takového nestalo. Ani mně se nestalo, ale několikrát to bylo tak blízko, že se nedovažuju říkat "nikdy".
Takže jsem se vrátil do civilu a několik mých známých - všichni teoretici s "modrou knížkou" vzdělaní filmy a encyklopediemi - prohlašovali, že "vojsko je měkkota a oni u sebe ABSOLUTĚ VYLUČUJÍ stresovou reakci tohoto typu !" Proto jsme ještě s jedním známým, který je policajt ( a tudíž musel taky na vojnu ) zorganizovali paintball, kde jsme naše teoretické kolegy nachytali na švestkách, protože se neuměli plížit, plazit, pohybovat přískoky, krýt se, střílet za chůze a vůbec nechali se vystřílet jako malí Jardové. Po každém paintballu je nakonec hospoda - a tam se mi dostalo zadostiučinění : Tomu nejhalasnějšímu teoretikovi jsme museli dávat pivo k hubě, protože se mu ruce třásly tak, že sám by se nenapil.

ERGO - nejenom, že stále tvrdím, že mládež mužského a možná i ženského pohlaví potřebuje vojenský výcvik a vojenskou službu jako pes drbání. Všichni se potřebujeme párkrát za život posrat strachy, abychom znali limity své odolnosti, a abychom své okolí nezamořovali stresem ze špatně vyplněných lejster a jiných podobných záležitostí "galaktického významu". Nepříjemné je, že vidím právě opačný směr vývoje. Přecitlivělá společnost, citlivá na každou blbůstku, křehká mládež v anglosasském světě označovaná jako "sněhové vločky", všichni se tváří jako nejmírumilovnější beránci, ale neprožitý a tudíž nezvládnutý a nevybitý stress a agresivita "duní v hloubi temně a výbuch zazní naposled" ;-) - a ten výbuch nebude jen hlučný vojenský výcvik, nebo paintball.
 

36 lidí ohodnotilo tento článek.

Aktuální články

Reklama